výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

 
výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

Contact

 
 
 
  • kostlánoviny

Zamlčené výročí

Přesně před rokem, 22. března 2020, zemřel u nás první pacient na nový koronavirus, který od té doby ovlivňuje naše životy v neztenčené míře. V jiných zemích bylo toto smutné datum připomenuto s pietou a stalo se vyzváním k národnímu smutku – ne však tak u nás… Už při smrti toho prvního pacienta se začaly uplatňovat různé vytáčky a krkolomné konstrukce, aby se povědomí o umírání na tuto chorobu co nejvíce oslabilo (všichni to pamatujeme a debilové to používají dodnes: „ne na covid, ale s covidem…“ - viz zde) a posléze se kolem takto zemřelých ujal nový národní zvyk – mlčení. Mlčení, jako o něčem, co nám zbytečně kalí každodenní požitky a radosti… Mlčení, jako o věcech, o kterých se slušný člověk nezmiňuje... Mlčení, jako o něčem, co se vlastně (téměř) nestalo. Ano – občas si připomeneme Jana Vodňanského či jinou veličinu, která odešla s tímto cejchem – a obvykle k tomu připojíme jedovatou slinu na adresu administrátorů „boje“ s chorobou, asi v tom smyslu, proč se právě tomuto vynikajícímu jedinci nedostalo patřičné protekce s předstihem… Ale celkově se nad těmito osobami rozhostilo mlčení tak výmluvné, jako kdyby v této zemi těch 20 – 30 tisíc na covid zemřelých nikdy neexistovalo a nežilo. Co na tom, že je to více lidí, než má leckteré okresní město. Co na tom, že je to číslo stejně vysoké, jako byl počet československých vojáků padlých v bojích za druhé světové války. A co na tom, že ten počet ani zdaleka není konečný – a my nevíme, jestli se nakonec dočkáme jeho dvojnásobku nebo desetinásobku…

Zkuste ty mrtvé připomenout v nějaké facebookové diskusi – a smečka křiklounů odmítajících je vzít na vědomí vás začne okřikovat, jako že ta čísla jsou hloupá, nezajímavá nebo vymyšlená. Anebo budou syčet: Vnášíte sem zbytečnou depresi, úkolem doby je mluvit a psát jen o pozitivních věcech… Říkejte si, co chcete, ale nikdo mě nesmí připravit o právo na pivo s partou mých kamarádů v restauraci U nádraží… Má dceruška včera upadla a pravdu hrozně si natloukla kolínko, tomu já říkám opravdové neštěstí… Ti mrtví pro ně totiž neexistují. Okamžikem svého úmrtí byli vymazáni z lidské paměti – aspoň tady u nás, v české kotlině…

Není to ostatně poprvé, co se v našem kolektivním vědomí uplatňuje princip kolektivní amnézie, jenž bývá označován rovněž jako kolektivní „ignorant silence“ (Beschweigung) či „exteritorializace“ příslušné události či situace. Jejím asi nejvýraznějším dokladem pro české prostředí je vytlačení povědomí o osudech židovských spoluobčanů, k němuž začalo docházet takřka paralelně s tím, jak začala první vlna těchto nešťastníků dostávat na přelomu třicátých a čtyřicátých let povolávací rozkazy k nástupu na seřadiště v holešovickém Radiopaláci či na jiném určeném místě, aby odtud odputovala do ghett a koncentračních táborů – tedy daleko od každodenních životů českých lidí, i s jejich večerními pivy a potlučenými kolínky jejich potomků… A toto vytěsnění bylo tak hluboké, že po osvobození v roce 1945 se na jejich existenci už ani nepomyslelo a mnozí z Čechů se velmi hněvali, když se některé z těchto stínů minulosti – jen velmi osaměle a zřídkavě – opovážely se vracet a připomínat se…

Spisovatel a brigádní generál František Langer (1888–1965) v roce 1946 překvapeně komentoval setkání s jedním dávným známým, který takovým vytěsněním osudů svých někdejších židovských spoluobčanů a přátel prošel, takto: „Ale aby tak dočista a beze zbytku zmizela z vědomí člověka stovka lidí a vytratilo se veškeré pomyšlení na jejich příšerný osud, zdálo se mi krutě nesrozumitelné. A co více, že mohly zmizet i z povědomí člověka tak skrznaskrz řádného, poctivého, věřícího v lidskou rovnost, v spravedlnost a v slušnost…“ Záhy si však Langer uvědomil, že nejde o ojedinělý jev, ale o velmi rozšířený dobový syndrom; tohle „nenamáhavé zapomnění, tohle snadné vyloučení osudu židů z vědomí ostatních lidí“ mělo totiž celospolečenskou platnost: „Tak tedy žádná záplava soucitu, žádná vysoká vlna slitování se neobjevila na diagramu lidského cítění, jak by bylo možno očekávat. Naopak, rozevřená hlubina se jen co nejrychleji zavřela a svědkové i současníci nejnelidštějšího aktu na této oběžnici odsunuli každé pomyšlení na něj honem do největších temnot nevědomí. A to se mi zdá něčím mnohem a neskonale horším než nějaký ten antisemitismus nebo nevlídnost k židům.“ Nikdy jsem si nemyslel, že já osobně budu mít možnost (zdráhám se napsat „šanci“) prožít něco podobného v pozměněných časových, společenských a psychologických souvislostech o tři čtvrtě století později…

Stokrát mi mohou psychologové vysvětlovat, že je to vlastně dobře, když se lidé takto obrnili proti nárazům „zvnějšku“, že je to důležité pro jejich zdravý duševní vývoj. Jenže já jako historik vím, že to není tak zcela pravda. Tyto obranné mechanismy se totiž v tomto našem konkrétním případě spouštějí podle vzorců minulosti, a to minulosti – jak se mi zdá – na dlouhá léta uzavřené; ale vypuknutím koronavirové pandemie je evropské (i světové) dějiště zcela pozměněno, vykolejeno ze svých dosavadních paradigmat a horečně očekávající, na jakých kolejích se jeho další osudy posléze ustálí; dvouletá perioda tvrdého omezování pohybu, uzavírání jednotlivých státních celků do sebe a tvrdého zápolení mezi nimi o přežití a budoucí dominanci je příliš velký zásek do historického vývoje, než abychom o něm mohli přemýšlet jen jako o jakémsi písku nasypaném do soukolí, který se nakonec přece jen poddá a vymele… A je tudíž zapotřebí přizpůsobovat své obranné mechanismy stávající otevřené realitě – takže je nutné ze všeho nejdřív vzít tuto realitu na vědomí jako tvrdou skutečnost. A do té tvrdosti patří mimo jiné i potřeba mluvit o mrtvých kolem nás, a ne je vytlačovat z reality do jakýchsi vykonstruovaných „fake news“… Těžkou hlavu by naši spoluobčané neměli mít z toho, že se zprávy o mrtvých na ně valí z médií, ale že ti mrtví kolem nich existují a přibývají, že je to realita JEJICH života, a nikoli mediální humbuk…

Ostatně i zde si můžeme napomoci naším paralelním příběhem o vytěsnění židovských spoluobčanů z českého povědomí v průběhu druhé světové války… Protože za nimi následovali další – a padali se stejnou samozřejmostí do již předpřipravené jámy pamětnice: popraveni pro odboj – vytěsnit, popraveni za stanného práva – vytěsnit, a ještě později popraveni za bolševiků – vytěsnit, život je krásný, jedeme dál. Jak to kdysi těsně po válce vyjádřil bonmot přičítaný Martinovi Niemöllerovi:

„Přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant. Pak přišli pro mě…“

Co budeš dělat Ty, pětatřicetiletý či pětatřicetiletá, pro kterého či pro kterou je teď nejdůležitější obnovení přátelské pijatiky v oblíbené hospůdce, jak jen to půjde, a natlučené koleno tvé dcerušky, až si to přijde ne pro Tvého sedmdesátiletého souseda, ale pro Tebe? A protože – jak známe z lidového rčení i ze statistik, „neštěstí nechodí nikdy samo“ - ono si to nějakým (tušeným či netušeným) způsobem přijde…


35 views0 comments