výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

 
výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

Contact

 
 
 
  • kostlánoviny

Staroměstská exekuce před 400 lety


9. 11. 1620 začala Prahu obsazovat císařská armáda v čele s polním maršálem hrabětem Charlesem Bonaventurou Buquoyem de Longueval (1571-1621) a vojska Katolické ligy v čele s bavorským vévodou Maxmiliánem I. (1573-1651), který zde byl i ve funkci císařského místodržitele pro České království. Jejich hlavním úkolem bylo zajistit obnovení vlády habsburského rodu v českých zemích, a to konkrétně pro Ferdinanda II. Štýrského (1578-1637), který byl za krále v Čechách přijat už v roce 1617 a samostatně vládnout jako český král a císař Svaté říše římské národa německého měl nárok od 20. 3. 1619, tedy po smrti předchozího panovníka, svého bratrance Matyáše (1557-1619).


Vláda habsburské dynastie v českých zemích trvala nepřetržitě od roku 1526 až do 23. 5. 1618, kdy došlo pražskou defenestrací (tj. vyhozením císařských místodržících z oken na Pražském hradě) k vypuknutí českého stavovského povstání, které této dynastii vypovědělo poslušnost jednak z náboženských důvodů (Habsburkové prosazovali katolické vyznání, kdežto vůdci povstání patřili k protestantům), a dále i s ohledem na preferování jiného ústavně-právního modelu v zemi (odbojné české stavy upřednostňovaly stavovskou monarchii, kdežto Habsburkové tíhli k prosazování centralizace a absolutismu). Z Čech povstání přeskočilo i do vedlejších zemí České koruny (Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice; se stavovskými reprezentacemi těchto zemí byla 31 7. 1619 uzavřena konfederační smlouva) a do jiných zemí pod habsburskou vládou (tedy do některých rakouských zemí a částečně i Uher). Generální sněm zemí České koruny sesadil 18. 7. 1619 Ferdinanda II. z královského trůnu a na jeho místo byl zvolen 26. 8. 1619 falcký kurfiřt Fridrich V. (1596-1632) z německého rodu Wittelsbachů; korunován byl v Praze v chrámu svatého Víta 4. 11. 1619. Svým významem přerostlo české povstání v celoevropský konflikt, který je označován jako první fáze třicetileté války (1618-1648). O jeho osudu se nakonec rozhodovalo vojensky mezi dvěma bloky, a to protestantským (vojska českých i moravských stavů a říšské Protestantské ligy založené v roce 1608) a katolickým (císařské vojsko a armáda říšské Katolické ligy založené 1609). Pro české země byl spor rozhodnut ve vojensky nijak významné bitvě na Bílé hoře u Prahy 8. 12. 1620 ve prospěch vlády Habsburků.


Hned 9. 11. 1620 předstoupila v Praze před Maxmiliána I. a Buquoye deputace vedená českým nejvyšším hofmistrem Vilém st. z Lobkovic (1549-1626) a předložila podmínky, za jakých jsou čeští stavové ochotni uznat císaře Ferdinanda II. za svého pána (všeobecná amnestie, zachování náboženských a politických svobod, ponechání statků, zamezení plenění). Maxmilián je ujistil, že se císař nebude vázat žádnými sliby, ale žádá bezpodmínečné podrobení. Za svou osobu však dodal, že se u císaře přimluví a že životů bude ušetřeno. Maxmiliánův slib představitele povstání uklidnil a byl později od nich často připomínán, nicméně on sám jej nemyslel vážně. Jak vysvětlil císaři ve svém dopise z 16. 11., nemohl českým stavům tuto přímluvu odepřít, ale jeho rada zní, aby císař na ni nedbal, dal vůdce povstání popravit a jejich privilegia zrušil.


10. 11. 1621 přišla opět stavovská deputace za Maxmiliánem a Lobkovicovými ústy uznala, že se stavové prohřešili proti svému pánu. Bavorský vévoda byl opět požádán o přímluvu u císaře. Přítomní pak byli vyzváni, aby zabezpečili vydání všech listin, jimiž učinili odbojné spolky proti císaři, aby se zřekli Fridricha Falckého jakožto českého krále a složili hold Ferdinandovi II. K tomu také skutečně nazítří 11. 11. došlo. V písemné formě tak bylo učiněno kapitulačním reversem z 13. 11. 1621, který podepsalo a svými pečetěmi stvrdilo přes dvě stě příslušníků vyšších stavů.


O tom, jak potrestat účastníky stavovského povstání, probíhaly ve Vídni čilé diskuse. Ještě před bělohorskou bitvou přišel např. Vilém Slavata z Chlumu a Košmberka (1572-1652), jedna z obětí pražské defenestrace, s plánem na hromadnou konfiskaci jejich statků. Osobou, která průběh potrestání nejvýrazněji ovlivnila, se nakonec stal kníže Karel I. z Lichtenštejna (1569-1627), jenž byl 15. 11. 1620 jmenován plnomocným komisařem pro České království a později 17. 2. 1622 královským místodržícím.


Poprvé byl Lichtenštejn pověřen zajistit v Praze "principiální rebely" 1. 12. 1620 a tento rozkaz mu byl později několikrát opakován. V prosinci dal postavit šibenice na náměstích všech tří měst a přikročil k preventivnímu uvěznění prvních pěti osob (mezi nimi byl např. Jiří Jessenius, k němu níže viz seznam popravených č. 16). V průběhu ledna 1621 se Lichtenštejn několikrát hájil před císařem, kterému se zdálo, že zajišťování viníků probíhá příliš pomalu. Ve svých dopisech jednak odkazoval na Maxmiliánův slib z 9. 11. 1620 a dále konstatoval, že V Praze není dostatek žalářů pro věznění většího počtu osob. 8. 1. 1621 poslal císaři na vyžádání soupis osob, které by podle jeho názoru měly být potrestány.


V průběhu února 1620 Lichtenštejn seznámil českou veřejnost prostřednictvím heroldů s říšskou klatbou nad Fridrichem Falckým a dalšími říšskými knížaty, která mu při jeho útoku na habsburské panství pomáhala. 17. 2. pak dal na základě císařského rozkazu veřejně vyhlásit a na veřejných místech vyvěsit patent vyzývající politické uprchlíky z řad představitelů stavovského povstání, aby se do šesti týdnů vrátili do země a přihlásili se k hrdelnímu procesu. Dokument se jmenovitě obracel k třiceti osobám (z poloviny šlechtici, z poloviny měšťané), mezi nimiž byl i generál stavovského vojska hrabě Heinrich Matthias von Thurn (1567-1640), prezident stavovského sboru direktorů a nejvyšší kancléř Fridricha Falckého Václav Vilém z Roupova (cca 1580-1634), několik příslušníků rodů Šliků a Berků z Dubé aj. Nepředpokládalo se přitom, že by se dotyční skutečně navrátili, ale neuposlechnutí této výzvy mělo sloužit jako právní podklad pro konfiskaci jejich majetku.


Zřetelný zvrat směrem k zahájení procesu přinesl až nekompromisní císařův dekret z 6. 2. 1621, který Lichtenštejnovi přikazoval, aby okamžitě dal uvěznit 61 jmenovitě uvedených provinilců (29 direktorů a 32 dalších osob). Dalších 29 osob pak mělo být zavázáno, že z města neodjedou, a to pod hrozbou trestů na hrdle i statcích. Císařův úder mířil především do řad sboru bývalých stavovských direktorů, který v období povstání představoval zemskou vládu (byl třicetičlenný a byly v něm rovnoměrně zastoupeny všechny tři stavy, tedy páni, rytíři a královská města), dále sem byli zahrnuti zejména nejvyšší zemští soudci a nižší úředníci z doby povstání i komisaři vzbouřených stavů. Tento císařský rozkaz se do Prahy dostal se značným zpožděním přes Drážďany až 20. 2. 1621 a ještě téhož dne byl vykonán. Lichtenštejn se přitom v domluvě s přítomnými vojenskými veliteli a císařskými úředníky uchýlil k malé lsti. Sezval totiž osoby z vyšších stavů určené k zatčení na pražský Hrad na druhou hodinu odpoledne s tím, že jim bude přečten císařův dekret. Tím docílil toho, že se dostavili skoro všichni, kromě nemocných a těch, kteří byli právě mimo Prahu. Stavovské osoby byly na Hradě uvězněny v Bílé věži a v budově nejvyššího purkrabství. Obdobným způsobem probíhalo i uvězňování měšťanů, kteří byli pozváni na staroměstskou radnici (včetně zástupců Žatce a Kutné Hory) i na radnice Nového Města a Malé Strany.


23. 2. 1621 Lichtenštejn hlásil císaři, že z 61 provinilců, kteří měli být uvězněni, se jich ve vězení nalézá 42; ostatní většinou utekli ze země. Z 29 provinilých, kteří měli být dle císařova rozkazu drženi v domácím vězení, se tak stalo u 24 osob (ostatní většinou již zemřeli). Tou dobou docházelo k dalším zatčením, takže se celkový počet uvězněných a zajištěných osob zvýšil asi na sto. U všech z nich došlo k obstavení majetku, avšak manželky zatčených se dožadovaly vynětí svých věnných nároků. Zároveň se rozjela horečná snaha příbuzných zatčených o dosažení jejich propuštění či maximálního zmírnění očekávaného trestu. Využívaly se nejrůznější cesty protekce jak přímo na císařském dvoře, tak i u Lichtenštejna a dalších představitelů pobělohorského režimu. Tato snaha nebyla bez výsledku, protože česká stavovská obec tvořila stále ještě i přes své rozdělení náboženským vyznáním a účastí na povstání jednolitý celek, v němž příbuzenské vztahy a přátelské styky šly napříč oběma stranami. Rovněž tak císař a vídeňský dvůr se cítil zavázán vůči některým účastníkům povstání za jejich zásluhy z dřívějška. Na druhou stranu se hromadily žaloby a udání od různých osob většinou katolického vyznání a s řadou obvinění přispěl rovněž jezuitský řád.


Císař odmítl pro chystaný proces využít tradiční zemské soudnictví, protože to bylo stále obsazeno lidmi jmenovanými v průběhu povstání (k pravidelné obnově jeho činnosti došlo fakticky až za změněných podmínek po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627). Rozhodl se proto pro zvláštní dvanáctičlenný tribunál, označovaný jako "exekuční komise" (commissio executionis). Do jeho čela císař původně zamýšlel postavit bavorského vévodu Maxmiliána a mezi jeho členy Viléma Slavatu a řadu dalších významných exponentů z okruhu osob, které za povstání musely uprchnout z Českého království. Většina z nich však svou účast odmítla s poukazem, že by jejich rozhodování bylo předpojaté. Předsedou exekuční komise se stal nakonec sám Lichtenštejn a jako jeho zástupoce byl jmenován nejvyšší zemský hofmistr Adam z Valdštejna (1569-1638). Přísedícími byli jmenováni Fridrich z Talmberka (prezident českého apelačního soudu, zemřel 1643), malostranský královský hejtman Kryštof Vratislav z Mitrovic (1584-1645), dále tři členové říšské dvorské rady (Wolf Wilhelm Laminger von Albenreuth, Otto Melander a Johann Wenzel), tři členové české apelační rady (Melchior Gniess von Kobach, Wenzel von Fliessenbach a Jan Daniel Kapr z Kaprštejna) a konečně dva dolnorakouští radové (Kaspar Schwaab a Paul von Ello). Panovníkovy zájmy hájil při tribunálu královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda (1580-1651).


Někteří ze členů tribunálu měli sami příbuzné mezi potencionálními souzenými (Talmberkův syn Jiří vykonával za povstání funkci nejvyššího komorníka Fridricha Falckého a byl mezi osobami v domácím vězení). Při sestavování grémia nebyl respektován zemský zákon, podle kterého přísedícími u soudu mohou být jen lidé usedlí v Čechách, ale vídeňský dvůr dal vědomě přednost lidem, kteří nebyli vztahově a majetkově spjatí s českým prostředím. Císař záměrně zůstával stranou soudního dění a oficiálně do procesu nevstupoval. Podle původního scénáře se měl sice účastnit závěrečné exekuce, ale později se od tohoto záměru upustilo a on sám přijel do země až v roce 1623 již za změněných okolností. V očích veřejnosti měl zůstat milostivým panovníkem, který je veden křesťanskou láskou i k nepříteli a tam, kde může, zmírňuje krutost trestu ad hoc udělenými milostmi.


Císařova instrukce vypracovaná 11. 2. 1621 pro Lichtenštejna předepisovala tribunálu zkrácené řízení, v němž se nedovoloval obvyklý způsob hájení obžalovaných; mělo se tím předejít zdlouhavosti procesu. Žalobci se neměli zdržovat prokazováním viny, ale provinění obžalovaných označit jako všeobecně známé. Soudcům bylo uloženo, aby zamítali všechny prodlužovací požadavky a tvrdě postupovali vůči případným námitkám obhájců. Výslech svědků měl probíhat německy u těch osob, které tento jazyk ovládaly, ale jinak v češtině.


Císař zde po právní stránce vycházel z přesvědčení, že všichni účastníci povstání se sesazením habsburského panovníka a přijetím Fridricha Falckého za krále, tedy skutky, k nimž se ostatně sami přiznali v kapitulačním reversu z 13. 11. 1621, dopustili deliktu urážky panovníka (crimen laese majestatis), který má být trestán ztrátou hrdla, cti a statků. Trest smrti lze tedy uplatnit na všechny účastníky povstání a je věcí císařovy dobré vůle, že tak hodlá učinit jen u některých. Ferdinandův názor byl v souladu s chápáním deliktu urážky panovníka v českých zemských zřízeních z roku 1549 a 1564 (pod tento delikt spadá mj. omezování královské moci nezákonnou cestou, porušení přísahy dané králi, svolávání sněmů a sjezdů mimo souhlas krále, obsazování zemských úřadů a soudů, „postranní zápisy a puntování proti králi“ aj.) i v městském právu (k tomu MALÝ, K., Trestní právo, 1979, s. 54-58). Složitější byla otázka práva na konfiskaci statků provinilých stavovských osob, protože zde existoval majestát Rudolfa II. z roku 1608 o nekonfiskování statků šlechty při politických deliktech. Na druhou stranu však mohl císař argumentovat, že tuto právní normu anulovali sami vzbouření stavové, když na zemském sněmu v březnu 1619 rozhodli o konfiskaci majetku odpůrců povstání a katolické církve.


Exekuční komise započala svou práci v polovině března a nejprve přikročila k odsouzení osob, které se z důvodů svého odchodu do exilu nedostavily k soudu. V přelíčení konaném ve dnech 2.-5. 4. byly tyto osoby odsouzeny ke ztrátě života i statků. Nad představiteli povstání, kteří mezitím zemřeli, byly ještě v dubnu vyneseny rozsudky, v nichž se konstatovalo, že zemřeli v trvalé vzpouře a jejich statky propadly císařskému fisku. To se týkalo např. stavovského direktora za panský stav Albrechta Jana Smiřického (1594-1618), v jehož domě na Malé Straně byla v květnu 1618 zosnována pražská defenestrace, nebo polního maršála českého stavovského vojska Linharta Colonny z Felsu (1565-1620).


Při vyšetřování zatčených osob a osob držených v domácím vězení komise pracovala mnohem důkladněji, než ji to předepisovala císařova instrukce. Dokázala si především obstarat písemné důkazy v podobě listin a úředních akt stavovského direktoria a královské kanceláře Fridricha Falckého (zpřístupnil jim je sekretář stavovského direktoria Benjamin Fruwein, který si tak na rozdíl od svého bratra Martina získal pro svou osobu beztrestnost a později před svou smrtí v letech 1635-1637 působil dokonce jako místosudí Království českého). Komise přistoupila i k detailním výslechům obžalovaných. Každý z nich musel odpovědět na 236 otázek a zjišťovalo se vše, co vzbouřenci měli v plánu, které kroky podnikali, s kým jednali v zahraničí i jaké úmluvy uzavřeli.


Dle původních představ měla komise roztřídit souzené osoby do tří kategorií. Do první z nich spadaly osoby, které se v zásadě provinily jen uznáním Fridricha Falckého za krále. Takové měly být (včetně katolíků) potrestány pokutou, přičemž polehčující okolnost představovalo, jestliže byly k tomuto činu nějak donuceny. Druhou kategorii, u níž se už počítalo se zbavením úřadů a konfiskací majetků, představovaly osoby, které se kromě toho dopustily urážky majestátu ještě nějakým dalším způsobem. Mohly tak učinit např. přijetím některého z nižších úřadů či funkcí (např. defenzoři víry, delegáti ke generálním sněmům, stavovští komisaři vyjednávající se zahraničím, členové komisí připravujících konfederační akty, členové komisí podílejících se na odhadu, správě a prodeji duchovenských a dalších konfiskovaných statků, výběrčí berně aj.), spoluprací s Fridrichem Falckým a jeho dvorem, opuštěním země bez císařova svolení a přidáním se k vojskům nepřítele, agresivními útoky na katolickou víru aj. Třetí kategorii pak představovali vlastní vůdcové povstání, pro něž měl platit trest smrti. Sem mohli být zařazeni členové či aktivní spolupracovníci stavovského direktoria, osoby, které přijaly v době povstání nejvyšší zemské úřady včetně přísedících zemského soudu, vojenští velitelé útočící na císařské pozice a další významně angažovaní jedinci. Tato kategorizace provinění byla však v průběhu procesu oslabována nejen v důsledku nejasně vymezených hranic mezi jednotlivými kategoriemi, ale též uplatňováním protekčních zásahů ve prospěch řady obviněných zejména z řad vysoké šlechty. K tomu docházelo nejen prostřednictvím jednotlivých členů soudního tribunálu, ale i v průběhu následujícího schvalování definitivní podoby rozsudků vídeňským dvorem.


Rozsudky vynesené pražskou komisí nerozhodovaly jen o vlastním trestu, ale i o způsobu jeho provedení, který byl namnoze spojen se symbolickým významem. Zatímco většina osob navrhovaných k provedení trestu smrti měla být sťata katem, hlavní viníci měli být za živa rozčtvrceni, a to konkrétně z šlechticů Šlik, Budovec, Otta z Losu a Michalovic (viz níže v seznamu popravených č. 1, 2, 7a 10) a z diplomatů a právníků v pozadí povstání Jessenius (č. 16) a Martin Fruwein (k němu dále v textu). Ještě před tím měl však být oběma uvedeným měšťanským intelektuálům zaživa vyříznut jazyk, kterým proti císaři zhřešili, a výše uvedeným šlechticům a některým dalším osobám useknuta pravá ruka na znamení, že porušili přísahu danou panovníkovi (v případě Černína jen dva prsty pravé ruky, viz č. 6). U některých starších osob mělo dojít k rozčtvrcení až po stětí (Kaplíř, Dvořecký a Fridrich z Bílé – viz č. 4-6). Tři příslušníci Jednoty bratrské byli odsouzeni k obzvlášť potupnému trestu oběšení. Symbolickou hodnotu měl i plán na vyvěšení hlav a dalších částí těla popravených na veřejných místech.


Prvních 25 rozsudků odvezli dva členové komise (Talmberk a Ello) ke schválení do Vídně 17. 5. 1621. Dalších 20 rozsudků bylo do Vídně odesláno 29. 5. a dalších 6 pak 12. 6. 1624. Celkem tedy do poloviny roku 1621 bylo vypracováno 51 rozsudků, tedy asi pro polovinu z osob vězněných a držených v domácím vězení. Ostatní osoby byly potrestány později již nehrdelními tresty nebo se jejich obvinění řešila až v následné konfiskační vlně. Císař svolal pro zvážení rozsudků zaslaných z Prahy 21.-23. 5. poradu, na níž se právník Peter Heinrich von Strahlendorf (1580-1627, od 1624 říšský vicekancléř) marně snažil prosadit svůj názor, že by vcelku postačovalo pro výstrahu devět rozsudků smrti (po třech za každý stav). Vídeňské porady probíhaly i později a zasahoval do nich mimo jiné také nejvyšší český kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568-1628) a Filip Fabricius (cca 1570-1632), sekretář pražské dvorské kanceláře vyhozený při pražské defenestraci z okna Pražského hradu.


Vídeňský dvůr v některých případech upustil od trestu smrti navrhovaného z Prahy, v jiných případech byl naopak přísnější. Nařídil dále opětné výslechy některých souzených. S ohledem na to, že popravy měly být veřejné, byla do jisté míry redukována drakoničnost rozsudků (bylo upuštěno od čtvrcení zaživa, popř. od čtvrcení vůbec, useknutí pravé ruky mělo ve většině případů následovat až po stětí). Císař po poradě s jezuity odmítl Lichtenštejnův návrh, aby odsouzeným byly v posledních chvílích odepřeny návštěvy nekatolických duchovních. Situace před popravou se dle císaře sice mělo využít k přemlouvání odsouzených ke katolické konverzi, ale pokud by odmítli, měli jim být k dispozici novoutrakvističtí a luteránští duchovní (nikoli však již kalvínští či českobratrští).


Ještě před vynesením konečných rozsudků byl 7. 6. nalezen mrtev (zřejmě v důsledku sebevraždy spáchané v obavě před výslechem na mučidlech) jeden z vyšetřovaných, Martin Fruwein z Podolí. Tento příslušník Jednoty bratrské pocházel z Falcka, od roku 1597 byl staroměstským měšťanem. Jako právník se angažoval na protestantské straně výrazně již od roku 1609, za povstání byl direktorem za městský stav a zastával úřad královského hofrychtéře. Byl hlavním autorem stavovské apologie zveřejněné 25. 5. 1618 a patřil do vůdčího „think tanku“ protihabsburského odboje.


Poslední rozsudky s již zapracovanými změnami císař potvrdil ve Vídni 16. 6. 1621. Z 51 rozsudků byl uplatněn trest smrti v 43 případech, z toho však jen v 27 případech bezodkladně, zatímco v 16 případech byl výkon odložen až do dalšího případného císařského rozhodnutí. Do Prahy byly rozsudky doručeny o dva dny později a 19. 6. se na Pražském hradě v místnosti České kanceláře (tedy dějišti pražské defenestrace) konalo jejich slavnostní vyhlášení, a to za účasti souzených. Třem dalším osobám byly rozsudky s trestem smrti, které byly z Vídně doručeny později, sděleny 20. 6. pouze písemně.


Ve dvou případech došlo na poslední chvíli, tj. v mezidobí mezi vynesením rozsudku a vlastní exekucí, k odstranění jména odsouzeného ze seznamu osob určených k popravě. Prvním z nich byl Fridrich Georg z Oldenburgu, který se měl provinit tím, že se za povstání aktivně podílel na vyjednávání se Saskem a na formulování stavovských úředních dokumentů. Byl už jednou odsouzen k trestu smrti v dubnu 1621 v nepřítomnosti jako exulant, ale pak byl zajat na Loketsku a 29. 5. dopraven do Prahy, kde byl dle císařské rezoluce z 16. 6. odsouzen podruhé ke stětí hlavy a utnutí pravé ruky. Výkon trestu však byl náhle odložen z důvodů dalšího vyšetřování a 26. 7. mu byl trest smrti formou milosti proměněn na vězení. Druhou omilostněnou osobou byl Eliáš st. Rozín z Javorníku, od roku 1583 měšťan a radní Nového Města pražského. Tento příslušník Jednoty bratrské se v povstání angažoval i se svými syny, kteří studovali na zahraničních kalvínských univerzitách.


K vlastnímu provedení exekuce došlo na Staroměstském náměstí v Praze 21. 6. 1621. Poprava byla veřejná a trvala asi pět hodin. Před jejím začátkem došlo k uzavření městských bran a mosteckých věží a k zajištění města vojenskými oddíly. Spolu s vojskem na pořádek dozíral hejtman Starého Města pražského Heřman Černín z Chudenic (1576-1627), bratr popravovaného Diviše Černína a přítel Haranta z Polžic (s jeho vdovou se roku 1624 oženil). V prostoru před radnicí bylo zbudováno z prken ve výši 2,5 metru provizorní popraviště potažené suknem, na které se vstupovalo po schodech z postranního radničního vchodu. Na zvláštním vyvýšeném místě popravu sledovala exekuční komise v čele s Lichtenštejnem, císařští hejtmané a rychtáři, staroměstská městská rada a deputace Nového Města a Malé Strany. Náměstí bylo zaplněné stovkami diváků, které však od popraviště oddělovaly střelecké, jezdecké a pěchotní oddíly. Protože během exekucí neustále zněly vojenské bubny a polnice, nemohl nikdo nepovolaný zaslechnout poslední slova popravovaných. Veškeré výroky, které se pak o nich tradovaly, pocházely od přítomných kněží, z nichž nejvýznamnější roli hrál malostranský farář Jan Rosacius Hořovský (1581-1632). Výkonem poprav byl pověřen staroměstský kat Jan Mydlář (1572?-1664).


Tresty vykonané 21. 6. odpovídaly v zásadě rozsudkům vyneseným 19. 6. 1621. Největší změnou oproti nim bylo omilostnění Janu Theodora Sixta z Ottersdorfu (asi 1569-1654), k němuž došlo až na popravišti (akt byl předem schválen ve Vídni, takže šlo hlavně o efekt určený divákům). Tento příslušník Jednoty bratrské byl za povstání vybrán za direktora za městský stav, působil jako rada nad apelacemi, volil Fridricha Falckého a podepsal konfederační smlouvy. Přesto byl zachován při životě, a to zejména díky přímluvě svého synovce Jana Arnošta Platejse z Plattenštejna (zemř. 1637), katolického kněze a olomouckého kanovníka.


Vykonány byly popravy těchto osob:


1) Hrabě Jáchym Ondřej Šlik z Pasaunu a Holejče (1569-1621), německy mluvící luterán, jeden ze strůjců pražské defenestrace. V době povstání byl stavovským direktorem za panský stav a nejvyšším zemským sudím. Po bitvě na Bílé hoře nebyl v Praze, ale v Horní Lužici, protože za povstání obdržel i úřad tamního zemského fojta. Ze Zhořelce počátkem roku 1621 vyjednával s Lichtenštejnem o své beztrestnosti, avšak byl ve Frýdlantu v březnu toho roku zajat saským kurfiřtem Janem Jiřím (1585-1656) v rámci jeho pacifikace této vedlejší země Koruny české. Na žádost císaře Ferdinanda II. pak byl vydán ve dnech 23.-27. 5. z Drážďan do Prahy k potrestání. Odsouzen k stětí hlavy a k utnutí pravé ruky.

2) Václav Budovec z Budova (1551-1621), českobratrský intelektuál a diplomat. Za stavovského povstání byl jedním z direktorů za panský stav, královským komorníkem a prezidentem apelačního soudu. Odsouzen ke stětí hlavy.

3) Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564-1621), cestovatel, voják a hudebník panského stavu. Byl původně katolík, později konvertoval k protestantismu. V době povstání byl prezidentem české komory a jako vojenský velitel se podílel na ostřelování Vídně. Byl odsouzen ke stětí hlavy.

4) Kašpar Kaplíř ze Sulevic (1535-1621), ve svých 86 letech nejstarší z popravených, císařský rada. V roce 1617 se vyslovil proti přijetí Ferdinanda II. za českého krále. Za povstání byl direktor za rytířský stav a nejvyšší písař Království českého, aktivně vystupoval pro Ferdinandovo sesazení. Odsouzen ke stětí hlavy.

5) Prokop Dvořecký z Olbramovic (1570-1621), císařský rada. Za povstání direktor za rytířský stav a podkomoří královských měst. Odsouzen ke stětí hlavy.

6) Fridrich z Bílé, císařský rada. Za povstání direktor za rytířský stav, purkrabí hradeckého kraje, účastnil se diplomatických jednání se Saskem a Slezskem. Odsouzen ke stětí hlavy.

7) Jindřich Otta z Losu (1541-1621), císařský rada, příslušník Jednoty bratrské. Za povstání direktor za rytířský stav a karlštejnský purkrabí. Odsouzen ke stětí hlavy.

8) Diviš Černín z Chudenic (1565-1621), katolík, před i za povstání hejtman Pražského hradu, z této funkce nebyl sesazen ani bavorským vévodou Maxmiliánem po obsazení Prahy v listopadu 1620. Potrestán údajně za to, že v den defenestrace vpustil vzbouřence na Pražský hrad. Odsouzen ke stětí hlavy.

9) Vilém starší Konecchlumský z Konecchlumí (1551-1621). Za povstání stavovský komisař rytířského stavu. Vedl vojenskou výpravu zemské hotovosti z čáslavského a chrudimského kraje proti Vídni, účastnil se diplomatických jednání se Slezskem. Odsouzen ke stětí hlavy.

10) Bohuslav z Michalovic (1565-1621). Za povstání jeden z direktorů za rytířský stav, místopísař Království českého a purkrabí Hradeckého kraje. V jeho domě se připravovala apologie českých stavů a konaly se tu porady o přípravě české konfederace. Odsouzen ke stětí hlavy a utnutí pravé ruky.

11) Valentin Kochan z Prachové (1561-1621), právník a písař Nového Města pražského. V roce 1617 byl proti přijetí Ferdinanda II. za českého krále. Za povstání byl direktor za městský stav. Odsouzen ke stětí hlavy.

12) Tobiáš Štefek z Koloděj, někdejší regent smiřického panství, měšťan Nového Města pražského. Za povstání direktor za městský stav, byl nápomocen při formulování právních dokumentů českých stavů. Odsouzen ke stětí hlavy.

13) Kryštof st. Kober z Koberšperku, měšťan Menšího Města pražského, úředník české komory. Za povstání direktor za městský stav, účastnil se diplomatických jednání se Saskem. Odsouzen ke stětí hlavy.

14) Jan st. Šultys z Felsdorfu (1560-1621), původem ze Slaného, měšťan a primátor v Kutné Hoře. Za povstání byl direktor za městský stav. 20. 2. 1621 byl na Lichtenštejnův zatčen a převezen do novoměstského vězení. Odsouzen ke stětí hlavy.

15) Maxmilián Hošťálek z Javořice (1564-1621), měšťan a primátor v Žatci. V roce 1617 byl proti přijetí Ferdinanda II. za českého krále. Za povstání byl direktor za městský stav a nakupoval zkonfiskované duchovenské statky. V jeho žateckém domě přespal 27. 10. 1619 Fridrich Falcký cestou na svou pražskou korunovaci. Odsouzen ke stětí hlavy.

16) Jan Jesenský (Jessenius) z Jeseného (1566-1621), lékař původem z uherského zemanského rodu. Působil v Sasku, Čechách (roku 1600 provedl v Praze první veřejnou pitvu, 1617 rektor Univerzity Karlovy), Uhrách a jinde. Ve službách českého povstání se účastnil diplomatických jednání s Uhry a Sedmihradskem. V létě 1618 zajat císařskou stranou v Prešburku (Bratislava), když se pokoušel odradit tamní stavy od volby Ferdinanda II. za uherského krále. Byl pak vězněn ve Vídni až do prosince 1618, kdy byl propuštěn v rámci výměny zajatců. Znovu byl zatčen Lichtenštejnem 1. 12. 1620. Byl odsouzen k vyříznutí jazyka za živa a poté k stětí hlavy. Jeho tělo bylo katem Mydlářem posmrtně rozčtvrceno a vystaveno u tehdejší Horské brány.

17) Georg Hauenschild von Fürstenfeld, měšťan Starého Města pražského, právník a advokát na císařském dvoře. Za povstání apelační rada, účastnil se diplomatických jednání se Saskem. Byl odsouzen k stětí hlavy a utnutí pravé ruky.

18) Leander Rüppel z Ruppachu, právník původem ze Saska, saský a falcký tajný rada, později měšťan Starého Města pražského. Za povstání agent několika říšských knížat u Fridricha Faslckého, právní poradce direktorského sboru, člen mnoha komisí. Napřed mu byla uťata pravice, pak byla sťata hlava.

19) Jan Kutnauer ze Sonnenštejna (1581-1621), staroměstský měšťan a radní, příslušník Jednoty bratrské. Za stavovského povstání byl purkmistr a vojenský hejtman, měl se podílet na vydrancování jezuitské koleje v Klementinu. Byl dle rozsudku oběšen na břevnu vystrčeném z okna staroměstské radnice.

20) Simeon Sušický z Sonnenštejna (1579-1621), staroměstský měšťan, příslušník Jednoty bratrské. Za stavovského povstání byl koncipistou české komory a stal se správcem klementinské koleje zabavené jezuitům; kladlo se mu za vinu, že nezabránil žoldnéřům v jejím vyrabování. Účastnil se revize panovnických dluhů za účelem jejich využití pro stavovské účely. Byl otčímem Jan Kutnauera (viz č. 19) a byl oběšen na stejném břevnu jako on.

21) Nathanaél Vodňanský z Uračova (1563-1621), původem z Domažlic, měšťan a primátor Starého města pražského. Měl blízko k Jednotě bratrské a byl literárně činný. Od roku 1609 defensor dohlížející na svobodu víry v Českém království. K trestu smrti pro urážku panovníka byl odsouzen již v roce 1615 (údajně pro řeč vedenou v opilosti v hospodě), ale pak omilostněn. Za povstání se účastnil práce četných komisí a jednání. Dle rozsudku oběšen na šibenici umístěné na náměstí u kašny.

22) Václav Mašterovský (Litoměřický) z Jizbice (?-1621), měšťan a radní Starého Města pražského, příslušník Jednoty bratrské. Za stavovského povstání byl společně se Sušickým (viz 20) ustanoven správcem klementinské koleje, která byla vyrabována vojskem. Navíc od stavů nakoupil konfiskované církevní statky. Byl odsouzen ke stětí hlavy.

23) Jindřich Kozel z Peclinovce, měšťan Nového Města pražského a válečný komisař. Za povstání zasedal v různých stavovských komisích. Měl být pověšen z okna novoměstské radnice, ale císař 3. 6. 1621 změnil jeho ortel na stětí hlavy, což se i stalo.

24) Ondřej Kocour z Votína, měšťan a radní Nového Města pražského. Odsouzen ke stětí hlavy.

25) Jiří Řečický, měšťan a radní Nového Města pražského, příslušník Jednoty bratrské. Za povstání horoval pro sesazení Ferdinanda II. a volbu Fridricha Falckého, pomáhal s budováním zemské hotovosti a při odzbrojování katolíků a účastnil se práce řady komisí. Odsouzen ke stětí hlavy.

26) Michal Widtman, měšťan a radní Nového Města pražského. Jeho provinění z doby povstání byla stejná jako u Řečického (viz č. 25). Odsouzen ke stětí hlavy.

27) Simeon Vokáč z Chyš a Špicberka (1580-1621), měšťan a radní Nového Města pražského, přišel sem z Dvora nad Labem. Za stavovského povstání se provinil podobně jako Řečický (viz č. 25). Odsouzen ke stětí hlavy.


Již v rozsudku z 19. 6. bylo rozhodnuto, že hlavy 12 nejvýznamnějších popravených (v případě Šlika, Michalovice a Hauenschilda též jejich odťaté pravice a u Jessenia jazyk) budou vystaveny pro veřejnou výstrahu na staroměstskou mosteckou věž. Až na Šlikovu, která byla nakonec vydána vdově, tam byly vyvěšeny do saského vpádu v roce 1631, kdy teprve byly sňaty a pohřbeny v Týnském chrámu. Hlava Šultyse z Felsdorfu byla vystavena na městské bráně v Kutné Hoře až do roku 1724, Hošťálkova hlava byla vystavena na městské bráně v Žatci. Rüppelova ruka byla přibita na pranýř u Staroměstské radnice.


Z těchto 27 popravených byly 3 osoby stavu panského, 7 rytířského a 17 měšťanského. Je zjevné, že z hlediska sociální struktury výběr popravených neodpovídal hlavním aktérům stavovského povstání: panský stav v něm byl zastoupen jen okrajově (11 % popravených) a trest dopadl nejtvrději na královská města, která do povstání většinou vstupovala jen z přinucení nebo s rozpaky. Nepřiměřeně vysoké je zejména zastoupení Nového Města pražského (téměř čtvrtina popravených), jehož zástupci doplatili na to, že byli pro doplnění počtu k dispozici již zajištění na novoměstské radnici. Vykonání trestů smrti tedy nebylo jen adekvátním výrazem odplaty ze strany Ferdinanda II., ale zároveň i významným signálem vyslaným do české společnosti směrem k jeho dalším případným oponentům. Národnostně zde byly zastoupeny osoby komunikující česky i německy, z hlediska vyznání šlo o protestanty s jednou výjimkou (tou byl Diviš Černín).


Nazítří po popravách byly na Staroměstském náměstí vykonány ještě některé již nehrdelní tresty. Staroměstský měšťan a purkmistrovský služebník Mikuláš Diviš z Doubravína (cca 1577-cca 1647), který v roce 1619 vítal v Praze Fridricha Falckého v převlečení za Jana Žižku z Trocnova, byl po dvě hodiny přibit za jazyk k šibenici. Z města zároveň byli vymrskáni druhý služebník staroměstského purkmistrovského úřadu Václav Božecký a dále i dosavadní prokurátoři při soudech vyšších a novoměstští měšťané Josef Kubín (jinak Gragsa) a Jan Švehla. Vypovězením bylo potrestáno ještě několik dalších lidí.


Osoby, u kterých bylo v průběhu procesu či přímo při exekuci upuštěno od trestu smrti, zůstávaly ovšem nadále odsouzeny k různě dlouhým trestům odnětí osobní svobody. U některých z nich to bylo doživotní vězení a tento trest byl vyměřen i některým dalším potrestaným. Na hradě Zbirohu byli vězněni na doživotí odsouzení Vilém st. z Lobkovic a někdejší stavovští direktoři Pavel Kavka z Říčan (propuštěn až 1627 záhy před svou smrtí), Václav Šťastný Pětipeský z Chýš (propuštěn 1623 po konverzi ke katolictví, později místokomoří Českého království, zemřel cca 1638) a Jan Vostrovec z Kralovic (propuštěn 1623, zemřel po 1629). Dále zde byl vězněn Johann Bernhard z Fünfkirchenu (1561-1621, na Zbirohu zemřel) a Jindřich Vavřinec z Gutštejna na Hostouni (vězněm ještě v roce 1624). Několik méně významných vězňů bylo drženo i na hradě Křivoklát, kam přibyl ostatně v roce 1622 také Jeroným Makovský z Makové, někdejší komorník císaře Rudolfa II., vězněný již dříve v letech 1603-1619 (byl Ferdinandem II. opět uvězněn, protože výměnou za osobní svobodu prozradil v roce 1619 stavům úkryt Rudolfových sbírek na Pražském hradě; zemřel 1630). Osoby vězněné na pražských radnicích byly nejprve propuštěny do domácího vězení a nejpozději v červnu 1623 byly již všechny na svobodě. Patřil mezi ně např. humanistický básník a lékař Matyáš Borbonius z Borbenheimu (1566-1629) z Nového Města pražského, sekretář české dvorské kanceláře Jiří Závěta ze Závětic (1575 – asi 1637) a prokurátor při soudech vyšších Melichar Teyprecht z Prechtynku ze Starého Města pražského.


Vůči osobám souzeným do června 1621 byla zároveň s jinými tresty důsledně uplatňována i konfiskace jejich majetku. Císařskému fisku se tak Lichtenštejnovým prostřednictvím od nich (včetně osob odsouzených posmrtně a v nepřítomnosti) dostalo do rukou 115 panství a statků a 93 domů v celkové skutečné hodnotě asi 8 milionů kop grošů míšeňských. To byl nepochybně jeden z důvodů, proč se císař rozhodl přenést myšlenku na potrestání odbojné šlechty a měst z roviny trestněprávní do ekonomické. Úmysl na tuto změnu ohlásil císař Lichtenštejnovi už ve svém listu z 2. 7. 1621 a právně ji ošetřil tzv. generálním pardonem, který byl vyhlášen jeho patentem vydaným 3. 2. 1622 v Innsbrucku. V něm udělil hromadnou milost („pardon“) všem účastníkům stavovského povstání (vyjma exil), „že z strany takového trestání na hrdle a cti dokonce osvobozeni a bezpečni budou“, nicméně i nadále trval na „pokutě propadení statkův“ (viz BÍLEK, T., Dějiny konfiskací, 1882, s. LXIV). Tato milost měla ovšem vstoupit v platnost pouze tehdy, pokud se dotyčný přiznal ve lhůtě šesti týdnů ke své vině a přistoupil na částečnou či úplnou konfiskaci svého nemovitého i movitého majetku. Dokument se vztahoval na příslušníky obou vyšších stavů (panský a rytířský), jakož i na královská města a jejich měšťany.


Záhy byl vytvořen systém krajských konfiskačních komisí v čele s ústřední, které předsedal Lichtenštejn. Tyto komise se ve svém rozhodování řídily svým subjektivním odhadem míry provinění souzeného subjektu, atraktivností jeho majetku a různými zájmovými preferencemi. Ne všichni souzení byli podrobeni konfiskaci (lze odhadnout, že asi polovina z nich byla z různých důvodů osvobozena), nicméně v průběhu let 1622-1623 (ojediněle i později) byla konfiskace provedena u 680 subjektů (z toho 102 panských a 455 rytířských rodin). U 166 subjektů byla provedena úplná konfiskace majetku, ve většině ostatních případů šlo většinou o ztrátu jeho poloviny či třetiny. Ve 112 případech byl majetek proměněn na císařské léno. Celkem se dala hodnota konfiskovaného šlechtického majetku odhadnout asi na 18,5 milionů kop grošů míšeňských u nemovitostí a 1,7 milionů u movitostí (do toho není započítán konfiskovaný poklad rodu Smiřických). Královským městům byl odejmut téměř veškerý nemovitý majetek v úhrnné hodnotě asi 2,5 milionů kop grošů míšeňských.


Konfiskované statky byly hned zase prodávány zájemcům z řad tehdejší mocenské elity, přičemž jejich cena byla snižována nízkými odhady, probíhající inflací a řadou podvodných praktik. 69 % z nich nakoupili příslušníci předbělohorské české šlechty (často katoličtí arivisté typu Lichtenštejna nebo vojenského velitele Albrechta z Valdštejna), 25 % nově příchozí šlechta rekrutující se často z důstojníků císařské armády, ostatek připadl na katolickou církev a císaře. Ekonomicky vzato na konfiskacích habsburská moc mnoho nezískala, využila je však jako jeden z účinných nástrojů k likvidaci hospodářské moci nekatolické šlechty.


Snaha o restauraci habsburské moci neprobíhala však jenom v Čechách, ale i ve vedlejších zemích Koruny české. Morava se císařské moci podrobila s jistým zpožděním; ještě na sjezdě konaném v Brně na konci listopadu 1620 se zdejší stavové usnesli, že nabídnou císaři své podrobení, pokud budou uznány jejich politické a náboženské svobody a do země nebude povoláno cizí vojsko. K větší povolnosti vůči císaři je přivedly až blížící se Buquoyovy oddíly. Na konci roku dorazila do Vídně jejich delegace, která se snažila císaři vysvětlit, že většina zdejších stavů byla k účasti v povstání přinucena. 2.1.1621 dostal císař zprávu od Buquoye, že značná část moravských šlechticů jej chce přijmout zpátky za císaře, zrušit konfederaci a dát císařské armádě k dispozici řadu měst a městeček, jakož i přijmout zpět jezuity a další "dobré preláty".


Velmi záhy na to, již 21. 2. 1621, bylo ve Vídni rozhodnuto o hrdelním soudu i pro Moravu. V červnu 1621 byl vydán příkaz k zatčení vůdců povstání, v říjnu byl aplikován i na královská města. Na Moravě ale stále ještě intenzivně pokračovaly boje, a tak se v přípravě potrestání vůdců povstání mohlo pokračovat až po uzavření mikulovského míru s uherským odbojníkem Gáborem Bethlenem 6. 1. 1622. V březnu byl sestaven soupis asi dvě stě lidí, kterých by se potrestání mělo týkat. Jejich okruh byl velmi podobný jako v Čechách: byli sem zahrnuti členové zdejšího direktoria z doby povstání, defenzoři víry, přísedící zemského soudu, osoby, které se nechaly v průběhu povstání jmenovat do veřejného úřadu, komisaři k pražskému generálnímu sněmu, osoby podílející se na přípravě konfederací s jinými zeměmi a na diplomatických jednáních s cizinou, správci duchovenských statků aj.


Do čela zdejší soudní komise byl postaven kardinál František z Ditrichštejna (1570-1636), olomoucký biskup a pobělohorský císařksý místodržící na Moravě. Ten se pro inspiraci obrátil 25. 2. 1622 k Lichtenštejnovi, a tak se stalo, že jeho tribunál do značné míry kopíroval český model. Soudní komise měla včetně předsedy deset členů, z nichž značná část předtím zasedala v české Lichtenštejnově komisi (Kryštof Vratislav z Mitrovic, Johann Wenzel, Jan Daniel Kapr z Kaprštejna a Kaspar Schwaab). Ostatní patřili k vysoké moravské aristokracii nebo k císařovým důvěrníkům.


Komise začala pracovat 5. 7. 1622 a zasedala v Olomouci a v Brně. Podobně jako v Čechách se nejprve vyrovnala s již zemřelými a s osobami, které odešly do exilu; mezi nimi na prvním místě s bývalým zemským hejtmanem z doby povstání Ladislavem Velenem z Žerotína (1579-1638). Poté přišli na řadu žijící účastníci povstání, kteří svou vlast neopustili. Rozsudky pro ně byly vyneseny na brněnské radnici 3. 11. 1622, přičemž ve dvaceti případech byl udělen trest smrti. Z panského stavu si takový ortel vyslechl Pertold Bohobud z Lipé, Kryštof

z Říčan, Rudolf ze Šlejnic, Jiří Zahrádecký ze Zahrádek, Zdeněk Brtnický z Valdštejna, Fridrich a Karel z Kounic, Václav Mol z Modřelic a Jan Čejka z Olbramovic; šlo většinou o bývalé direktory. Z hrdelních trestů se však nakonec žádný nerealizoval, protože odsouzeným byl trest změněn na vězení a i z něho byli většinou v průběhu několika let propuštěni. Jediným vskutku na hrdle postiženým účastníkem moravského povstání tak byl Friedrich von Teuffenbach (1585-1621), plukovník moravského stavovského vojska (jeho bratr Rudolf byl ovšem polním maršálem císařského vojska), který byl popraven s velkou teatrálností v Innsbrucku už 27. 5. 1621, tedy již před pražskými popravami. Stranou je třeba ponechat případ Jana Blekty z Outěchovic, který byl popraven na počátku roku 1622, protože chtěl jako velitel Uherského Hradiště vydat město nepříteli, a exulanta Václava Bítovského z Bítova (1580-1628), který byl valdštejnskými oddíly zajat ve Slezsku a popraven v roce 1628 v Brně.


Daleko mírnější postup na Moravě souvisel jednak s tím, že tu stále ještě probíhaly boje, ale i s poučením, které z pražského procesu pro sebe vyvodil císař, totiž že pro něj bude daleko přínosnější zaměřit se přednostně na sankce se zjevným ekonomickým efektem. Všichni obvinění byli odsouzeni k úplné či částečné ztrátě svých statků; takových rozsudků zde do 9. 11. 1622 zaznělo 51. Poté 19. 11. 1622 vyhlásil kardinál Ditrichštejn i na Moravě generální pardon, čímž se i zde otevřela cesta k hromadným konfiskacím pozemkového majetku. Ty zde probíhaly mírněji než v Čechách, i tak však jimi bylo postiženo přes 250 různých osob.


V další vedlejší zemi České koruny, ve Slezsku, probíhalo obnovování habsburské moci dost odlišně. Jménem císaře je totiž prováděl jeho tehdejší spojenec saský kurfiřt Jan Jiří I. (1585-1656), který sám byl luterského vyznání. Ten se slezskými stavy uzavřel 28. 2. 1621 tzv. drážďanský akord, v níž stavy uznaly za svého panovníka Ferdinanda II. výměnou za beztrestnost na hrdle a cti (nikoli na statcích – majetkovým konfiskacím se ani Slezsko později nevyhnulo) a právo na svobodu luterského vyznání. Ještě větší byl vliv Jana Jiřího v Horní a Dolní Lužici, protože tyto dvě země mu byly postoupeny jako zástava za jeho válečné výlohy a de facto (nikoli ještě právně) přestaly být vnímány jako součást České koruny.


(Text byl otištěn pod názvem „Procesy s účastníky stavovského povstání z let (1621-1623)“ in: Encyklopedie českých právních dějin VIII, Plzeň 2017, s. 84-93.)







Literatura:


BÍLEK, T., Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Díl I-II. Praha: František Řivnáč 1882. CL + 1472 s.

ČORNEJ, P., Vliv pobělohorských konfiskací na skladbu feudální třídy. In: PETRÁŇ, J. (ed.), Proměny feudální třídy v Čechách v pozdním feudalismu. Acta Universitatis Varolinae. Philosophica et historica 1. Studia historica XIV. Praha: Univerrzita Karlova 1976, s. 165-194.

D´ELVERT, Ch., Weitere Beiträge zur Geschichte der böhmischen Länder im siebzehnten Jahrhunderte. In: Schriften der historisch-statistischen Section der k.k.mähr.-schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde. Band XVII. Brünn: Historisch-statistische Sektion 1868, 281+136 s.

GINDELY, A., Popravy v Praze po bitvě bělohorské a jejich následky. In. Časopis Musea Království Českého 1879, roč. 53, s. 125-138, 364-378.

JEŠÍN Z BEZDĚZCE, P., Posmrtná paměť českým hrdinům, kteří od Ferdinanda II. došli v Praze nezaslouženého utrpení. Překlad a úvod K. HRDINA. Praha: Blahoslavova společnost 1938, 50 s.

KAVKA, František: Bílá Hora a české dějiny. 2. vydání. Praha: Garamond 2003, 352 s.

KNOZ, T., Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno: Matice moravská , Masarykova univerzita 2006, 993 s.

KOMENSKÝ, J. A., Historie o těžkých protivenstvích církve české (Historia persecutionis). In: Dílo Jana Amose Komenského = Johannis Amos Comenii Opera. Díl 9/1. Praha: Academia 1989, 480 s.

KROFTA, K., Bílá Hora, Praha: Jan Otto 1914, 270 s.

MALÝ, K., Trestní právo v Čechách v 15.-16. Století. Praha? Uni verzita Karlova 1979, 264 s.

MATĚJČEK, F., Morava za třicetileté války. Praha: Historický ústav 1992, 588 s.

PICK, F., Die Prager Execution i. J. 1621. Fluchblütter und Abbildungen. Prag: Gesellschaft deutscher Bücherfreunde in Böhmen 1922. 270 s.

PETRÁŇ, J., Staroměstská exekuce. 4. vydání. Praha: Rodiče 2004.

ROSACIUS HOŘOVSKÝ, J., Koruna neuvadlá mučedlníkův božích českých, to jest: Pravdivá zpráva o pobožném k smrti se připravování věrných. Praha: E. Šolc 1913, 52 s.

STLOUKAL, K., Bílá Hora a Staroměstské náměstí. Praha: Státní nakladatelství 1921, 46 s.

TEIGE, J. – HERAIN, J., Poprava na Staroměstském rynku v Praze 21. června r. 1621. 2. Vydání. Praha: Společnost přátel starožitností českých v Praze 1904, IX + 52 s.

VRABEC, J. J., Popravy na Staroměstském náměstí 21. června 1621, Praha, B. Kočí 1908. 190 s.

VÝSTAVA památek na popravu na Staroměstském náměstí 21. června 1621 (katalog). Praha, Výkonný výbor výstavy Družstevní práce 1921, 46 s.

WINKELBAUER, T., Karel z Lichtenštejna a staroměstská exekuce 21. června 1621 jako české místo paměti v zrcadle historiografie. Časopis Matice moravské. 2012, roč. 131, suppl. 3, s. 49-62.

22 views0 comments

Recent Posts

See All