výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

 
výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

Contact

 
 
 
  • kostlánoviny

Promarněná šance aneb Proč není Dalibor v barvách duhy?

Tak jsem včera absolvoval v Národním divadle naši národní operu Dalibor, a konečně jsem pochopil, v čem spočívala ta tragédie. Daliborovi totiž do hladomorny Milada převlečená za panoše opravdu přinesla housle, ale zapomněla přitom na šmytec. Když pak má Dalibor hrou na housle dát znamení, že je připraven k útěku, nemá čím – stojí bezradně se skřipkami v rukou tak dlouho, než ho přijdou zatknout.

Veřejný podiv v této inscenaci vzbudilo obnažování krále Vladislava Jagellonského, a to při jeho vstupu do páry, kam jej doprovází hejno rozdováděných lazebnic. Inscenátoři si tu zjevně popletli krále Vladislava a krále Václava IV., u něhož jest jistá slabost pro lazebnice skutečně prokázána. Ale i u nás za temnými středověkými hvozdy probublávaly koncem 15. století ohníčky renesance a jedním z jejích nositelů byl nepochybně panovnický dům, takže vlastně proč ne… Co mi ale bralo dech, když namísto lazebnic těsně po vynesení rozsudku smrti nad Daliborem masíruje stále ještě nahého panovníka ležícího na bříšku nejvýznamnější z přítomných zemských soudců. Opice se mohou navzájem drbat na zádíčkách, pokud k sobě cítí dostatek důvěry, ale politici nikdy! A to platí jak pro 15., tak pro 21. století. Dokážete si snad představit, jak Rychetský drbe na zádíčkách Zemana během návštěvy v Lánech? Otočit se k jinému politikovi zády v 15. století znamenalo téměř bez výjimky, dostat od něj kudlou do zad – a osobně nepochybuji, že by třeba takový Zdeněk Lev z Rožmitálu, který také funkci nejvyššího zemského sudího ve Vladislavových dobách vykonával, by takové příležitosti neodolal…


Opera Dalibor odvedla dobrou práci v předminulém a minulém století na poli národní agitace, je však otázka, zda dnes, v 21. století, není už třeba její vyznění přizpůsobit novým, současným a dnes všem srozumitelným potřebám. Režisér Jiří Nekvasil pojal svého Dalibora s pietou k tradici jako více méně sošnou a kulisami evokujícími pohádkové ilustrace z 19. století determinovanou operu, takže barevně byla scéna Daniela Dvořáka ukotvena v sépiovém a šedém témbru. Oba dva tak propásli velkou příležitost inscenovat Dalibora, tak jak byl zřejmě napsán, totiž jako barvami duhy hýřící příběh z bojů gay community za svobodu. Kdy konečně přestanou inscenátoři Dalibora konečně chodit kolem horké kaše? Ten příběh, jak jej napsal Josef Wenzig, je naprosto zjevný. Jde o tragédii dvou mladých mužů, rytíře Dalibora a jeho přítele, umělecky nadaného Zdeňka (v původní verzi Janka), který je špičkovým houslistou. Ti dva žijí spolu v neregistrovaném svazku společně na tvrzi v Kozojedech a v důsledku své nonkonformity se dostávají do konfliktu s okolními městy a zemany. Když je pak jeho přítel v Litoměřicích zabit, vydá své Dalibor se svým vojskem po kraji, aby jeho smrt pomstil smrtí jiných. Není náhodou, že Daliborova pomstychtivost za smrt přítele se obrací nejohnivěji proti městským radám Litoměřic a Prahy, neboť právě města se svým malodušným prostředím a kramářským hlídáním sousedů byla semeniště falešné pseudomorálky utápějící se v hypertrofované heterosexuální rigiditě.


Hned ve své první árii jej popisuje Dalibor své soužití se Zdeňkem takto (překlad Ervína Špindlera):

„Vždy odolal jsem čarozraku žen,

po příteli můj duch toliko toužil.

Mé přání splněno, přátelství sen

jsem snil, u Zdeňka v ňader tůň se hroužil.

Když Zdeněk můj ve svatém nadšení

zvuk rajský loudil v mysl rozháranou,

rozplýval jsem se v sladkém toužení,

povznesen tam, kde sladké hvězdy planou…“

Jak hluboký to byl vztah, dokládá i na jiných místech:

„Ničím je mi život,

co Zdeněk můj klesl,

Vše jedno, zda zemřu

snad zítra či dnes.“

A ve vězení, když se mu zdá, že odkudsi slyší svého přítele hrát na housle, takto po něm vzdychá:

„Ó Zdeňku, jen jedno obejmutí

a žalář bude rájem mi.

Chci volnost, všechno zapomenouti,

Zasvitne-li sem pohled tvůj!“


Do jaké míry libretista Wenzig promítal do opery své osobní pocity, o tom můžeme jen spekulovat. Připomeňme, že jeho zářná kariéra ve školství byla čas od času doprovázena nečekanou suspendací (1853 byl zbaven úřadu zemského školního rady, 1864 proti své vůli penzionován) a na jeho parte se po jeho smrti v roce 1876 podepsali jen švagr a sestřenice Johana Zděnkova.


Daliborova sexuální orientace je zjevná i Miladě, která k němu zahoří láskou. Odtud tedy její přestrojení za mladého chlapce s varytem (nezaměňovat s varletem). Není to jen maskování, které má oklamat stráže, ale Milada zjevně kalkuluje s tím, že oslabením ženských prvků svého vzezření a posílením efébských rysů, kterými se nepochybně vyznačoval i zvěčnělý houslista Zdeněk, upoutá spíše Daliborův zájem i v erotické rovině – a jak nám průběh opery ukazuje, její kalkulace je postavena na správných premisách. Protože postava ženy převlečené za chlapce (málokdy naopak) je důležitým zápletkovým motivem na světové i české divadelní scéně od Shakespeara po Vrchlického, můžeme vlastně konstatovat, že divadelní umění tu skrytě a s nápovědou pootevírá dveře genderové revoluci, která se prosadila v realitě až na přelomu 20. a 21. století. Všechna ta nová pohlaví, která se nyní vynořují (LGBT+ včetně bisexual, transgender/transsexual, asexual, intersex, queer, questioning, etc.), mají předobraz již v uměleckých dílech předchozích dob, a my můžeme být hrdi na to, že i náš Dalibor v této pokrokové tradici sehrává významnou roli. A je opravdu velká škoda, že v Národním divadle to ještě nikomu nedošlo.


Rovněž závěrečné dobrovolné Daliborovo nalehnutí na vytasený olbřímí nástroj Budivojův jest třeba interpretovati také v tomto smyslu…



Bedřich Smetana – Josef Wenzig. Dalibor. Opera ve třech dějistvích. Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Jiří Nekvasil. Národní divadlo v Praze, premiéry 27. a 29. června 2019.


©2019 by kostlánoviny. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now