©2019 by kostlánoviny. Proudly created with Wix.com

výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

 
výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

Contact

 
 
 
  • kostlánoviny

Pravda a láska musí zvítězit (absurdní drama o třech dějistvích)

Dějství první

(Engelsovo nábřeží v Praze, před Havlovým domem, 10. listopadu 1989)


Jakeš, Husák a Adamec vystupují ze šestsettřináctky, upravují si saka a oblékají si baloňáky a šály. Z nedaleké maringotky vybíhá Tajný a začíná si je fotografovat.


Jakeš (Tajnému): Co si to dovolujete, člověče! Víte vy, kdo já jsem?

Tajný: Helejte, pane, mě už to taky nebaví. Ale když mi náčelník stanice poručí, že tu mám fotografovat každýho, kdo se tu jen mihne, já se kvůli vám zavřít nenechám.

Husák: Nebuď taký azda až somár, Miloš. Súdruh si nás iba fotografuje. To spoznám z Pankráce. (Pózuje před objektivem napřed en face a potom z profilu, jak bývají na fotografiích vězni.)

Adamec (vytahuje hřeben, přečísne se a nasadí usměvavý výraz): Jen si mě vyfoťte, soudruhu, já vím, že jen plníte svou povinnost. (Po fotografování vytahuje desetikorunu a strká ji Tajnému do kapsičky).

Tajný: Tak teďka jsem zmatenej, smím anebo nesmím já ty prachy od vás přijmout?

Adamec: Musíte je přijmout, soudruhu. Jinak vás soudruh výpravčí nepochválí…

Jakeš: Tak kdeže to bydlí ten Havel? Půjdu do domu jako první…

Husák: Ne, já půjdu jako první.


Jakeš a Husák se u vchodu přetlačují, kdo do domu vejde jako první.


Jakeš: Já jsem teďka generální tajemník…

Husák: Nemusíme sa milovať ako buzeranti, ale můžeme soudružsky spolupracovat.

Adamec: Jak račte, soudruzi, já si počkám…


Konečně se všichni tři vsoukají do domu a dveře se za nimi zavřou. Na scéně zůstává jen Tajný, který drží v ruce bankovku od Adamce a stále ji obrací nahoru a dolů. Pak pokrčí rameny, sehne se a hodí ji do kanálu.



Dějství druhé

(U Havlů doma, 10. listopadu 1989, o něco později)


Havel: Olino, prosím tě, nevíš, kde mám ten svůj barevnej svetr?

Olina: Ten sis minule nechal u Vondry.

Havel: Olino, prosím tě, nevíš, kde mám ty své bílé ponožky?

Olina: Ty sis nechal minule u Vodňanský.

Havel: Olino, prosím tě, nevíš, kde mám ty své šedé kalhoty?

Olina: Ty jsou u krejčího. Nechala jsem ti je zkrátit.


Ozve se zvonek.


Havel: Že by mě zase přišli zatknout?

Olina: Že by si takhle po ránu někdo přišel pro bony?


Olina otvírá, vstupují Jakeš, Husák a Adamec.


Jakeš: Já jsem Jakeš z úvé a soudruzi jdou se mnou.

Husák: Volám sa Husák a súdruhovia idú se mnou.

Adamec: Já tu jsem za federální vládu.

Olina: No to jsou k nám teda hosti.

Havel: Vás jsme dneska nečekali.


Olina z obrovského pytle s nápisem „Pantofle pro návštěvy“ vytáhne tři páry pantoflí a hodí je příchozím k nohám. Pánové se poslušně přezouvají.


Havel (omluvně): Venku je bláto a má žena má ráda pořádek.

Adamec: Však se neomlouvejte, u nás se návštěvy taky přezouvají.

Jakeš: Nebojte se, my vám to tu moc nezasviníme.

Husák: Když vy nezasviníte nám, my nezasviníme vám…


Olina (podívá se zlobně na Havla): Nemel pantem a posaď pány k oknu!


Havel odvádí návštěvníky k oknu a rozesazuje je na židle, sám si také na jednu sedne. Olina po celou dobu výstupu zůstává ve stoje.


Adamec: Ale že tady máte překrásný výhled na Prahu.

Husák (žalobně): Ale vy sa mi pozeráte ke mně na Hrad, do mojich okien! Bývam tu, oproti.

Jakeš (spokojeně): Ale až k nám na úvé ocaď stejně není vidět.

Havel: Co vám můžeme nabídnout, pánové?


Při oslovení „pánové“ se všichni tři návštěvníci neklidně ošijí.


Jakeš: My jsme vám přišli nabídnout… (Odmlčí se.)

Husák: Nemusíme sa milovať ako buzeranti, ale můžeme soudružsky spolupracovat.

Havel: Naše země vzkvétá, ale občas dost divně.

Adamec: Soudruh Havel možná myslel, co nám mohou nabídnout k pití…

Jakeš: Kafe by bodlo.

Husák: Vodečka by něbola?

Adamec: Nalijme si čistého vína.

Olina (přináší na podnosu čtyři sklenice od hořčice se zrzavým nápojem): U nás se pije pivo se skořicí.


Sedící si poslušně rozebírají nápoje a mrmláním a posunky dávají najevo, že jim nápoj chutná. Nastává dlouhá chvíle mlčení. Ticho nechce porušit ani jedna ze stran, až po několika minutách promluví Husák.


Husák (chmurně): Včera padla berlínská zeď.

Adamec (chmurně): Ekonomika se propadá.

Jakeš (chmurně): Volali z Moskvy.


Hosté opět upadají do chmurného mlčení. Po chvilce se chmurně ozve Havel.


Havel: Naše země vzkvétá, ale občas dost divně.


Opět se na chvíli rozhostí mlčení.


Olina: Tak už hergot chlapi vyklopte, proč jste tady.

Jakeš: Z Moskvy volali, že jsme s tím předáváním pravdy na chvostě.

Adamec: Tak jsme si mysleli, že bychom ji přece jenom předali vám a té vaší partě.

Husák: Nemusíme sa milovať ako buzeranti, ale můžeme soudružsky spolupracovat.


Opět se rozhostí mlčení, které přeruší Havel.


Havel: Naše země by mohla vzkvétat…

Olina (podezíravě): A proč právě nám?

Jakeš: On se nikdo jiný moc nehlásí.

Husák: Teda pokud nepočítáme kluky z Obrody.

Adamec: A ty Štrougalovy hochy z toho prognostického cirkusu. Ale my tuhle zemi nechceme zničit, jenom plníme direktivy z Moskvy.


Opět nastane chvíle ticha.


Havel: Jaksi čehosi. Ono to má malý háček. My bychom samozřejmě uvítali, kdybyste nám tu pravdu předali, to tedy ano. Ale taky bychom potřebovali, abyste nám ji zároveň nepředali, jestli mi rozumíte….

Jakeš: Nerozumím.

Adamec: Já tomu rozumím. Lidi by vám neodpustili, kdybychom vám tu pravdu jen tak hala bala předali. Vy nám ji prostě musíte vzít.

Olina: Chvilku se o ní můžeme přetahovat, ale my budeme silnější.

Jakeš: Á ták. Už rozumím. My Vám tu pravdu předáme, ale zároveň nepředáme. Vy si ji prostě vezmete. S tím souhlasím, tenhle model už mám vyzkoušený (přátelsky přitom plácne Husáka přes stehno.)

Husák (nervózně se oklepe při poslední Jakešově poznámce): Nemusíme sa milovať ako buzeranti, ale můžeme soudružsky spolupracovat.

Havel: Tahle země by mohla vzkvétat…

Olina: Tak zatím jsou to jen akademické řečičky, pánové. Jaké jsou dodací termíny?

Havel: Bylo by symbolické, kdybychom si pravdu převzali 21. srpna…


Všichni ostatní včetně Oliny Havla okřiknou.


Jakeš: Jestli budeme čekat až do srpna, to už by taky nemuselo být co předávat…

Husák: Což takhle 10. prosinec? Den lidských práv, to je takové důstojné datum…

Adamec: Moc daleko. Zbývá nám 17. listopad. (Na Jakeše.) Soudruhu, už jsi povolil Mohoritovi tu studentskou demonstraci?

Jakeš: To už je zajištěno. Dal jsem pokyn náčelníkovi stanice, aby neinformoval výpravčího o možnosti eventuálního zakázání.

Olina: A neměl by ho spíš informovat o možnosti eventuálního povolení?

Jakeš: To by vzbudilo u vlakvedoucího moc velkou pozornost, věřte mi, soudružko, takhle to bude stačit.

Havel: Naše země by mohla vzkvétat…


Všichni sedící si přiťuknou sklenicemi se zrzavým pivem.


Olina: Moment, pánové. Ani kuře nehrabe zadarmo. Co za to?


Husák, Jakeš a Adamec se ošívají a různě kroutí. Nakonec se odhodlá Jakeš.


Jakeš: Sledovali jste, jak to udělali v Polsku?

Husák: Nemuseli sa tam v tom Polsku milovať ako buzeranti, ale začali soudružsky spolupracovat.

Adamec: Asi jste zaregistrovali jednání v Polsku u kulatého stolu, jak byly dopředu dohodnuty jisté kvóty v parlamentu…

Olina: Kolik chcete?

Jakeš: Sedmdesát procent.

Husák: Padesát jedna procent.

Adamec: Čtyřicet devět procent.

Havel: Já to beru za třicet.

Olina (plácne Havla přes ruku): Bude jim stačit třináct.


Všichni si plácnou, jen Jakeš váhá.


Olina: Chcete snad ještě něco?

Husák: Nemusíme sa milovať ako buzeranti, ale můžeme soudružsky spolupracovat.

Adamec: Snad už jen trošku té vstřícnosti a odpuštění…

Jakeš: Tak o pravdě jsme se dohodli, ale co bude s láskou?

Olina: Ta se sveze s sebou, to se rozumí…

Havel: Tato země bude vzkvétat…


Všichni si plácnou.




Dějství třetí

(Blíže neurčené místo a čas)


Havel stojí na jakési tribuně a je slyšet masové provolávání velkého množství lidí.


Havel: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí…



Konec




This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now