výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

 
výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

Contact

 
 
 
  • kostlánoviny

Karel Vachek chycený v síti

Pětiapůlhodinový guláš ve čtyřech dílech; ví Bůh, že jsem to chtěl absolvovat celé, ale nedalo se. Nakonec jsem po čtyřech hodinách odešel. Následující postřehy mají tudíž svou omezenou platnost, protože nevylučuju, že na závěr se objevil nějaký ten vše zachraňující "Vachek ex machina"...


Jde především o sebeoslavný film o samotném režisérovi, který je ve filmu opakovaně sledován kamerou při všech svých možných i nemožných veřejných vystoupeních, tedy kromě rodinných akcí zejména na seminářích a diskusích, které pořádal často se zajímavými protihráči (i když asi třetinu filmu tvoří výklady ekonomky Švihlíkové). Dovídáme se tak hodně o jeho názorech na politiku, přistěhovalectví do Evropy i na stát Izrael. Vachek je dobrým řečníkem a i když se často opakuje, jeho vyprávění má vždy pointu a je poznamenáno jeho šarmem.


Další podstatnou část toho mixu pak tvoří vybrané ukázky nejlepších kousků z jeho dosavadní filmové tvorby, zejména pak z kultovního Spřízněni volbou z roku 1968, a další vybrané špeky z české dokumentární tvorby posledních třiceti let – nechybí ani slavná Kouteckého nahrávka, jak se navztekaný Havel rozčiluje, že malodušní Čecháčkové se chtějí plést do jeho kšeftů s estébákem Junkem… Připomenuta je tak dokumentárně bez ladu a skladu řada významných i méně významných okamžiků z československého/ českého historického vývoje – namátkou volba prezidenta v roce 1968, život a smrt Alexandera Dubčeka, „život a dílo“ řady chartistů před a po pádu bolševika či Mrázkovy vraždy.


Tyhle ukázky z děl však nejsou ve filmu „citovány“ nijak pietně, ale jsou narušeny mixem z dalších záběrů a především celkovým šumovým marasmem, který představuje třetí rovinu filmu. Zřejmě v inspiraci „didaktickým“ vybavením filmů Olivera Stona je i Vachkův film vybaven řadou psaných, z grafického hlediska amatérsky vyhlížejících doprovodných komentářů, výčtů a citátů, jejichž informační rozměr je občas hodně pochybený; řekl bych spíše, že – asi záměrně – přecházejí v jakýsi optický šum, který spolu s dalšími (d)efekty jednotu díla rozbíjí. Vedle opět amatérsky nabízených obálek různých klasických i neklasických děl součástí toho šumu jsou i karikaturní portréty a další nepochybně původně facebookové útoky na úzký okruh vybraných politiků, které Vachek zjevně nemá rád. Nemusíme dlouho hádat, abychom zjistili, že jsou to především tři osoby – Babiš, Zeman a Trump. Žádná přihlouplá karikatura Čapího hnízda není dost špatná, aby neměla naději se tu v tom marastu objevit. Tam, kde by hrozilo, že by vybraným antihrdinům svého díla měl projevit sympatie, Vachek si přitom chová až připosraně: líbí se mu například některé věty v jednom Zemanově projevu o determinantách změn před třiceti lety, ale aby si je dovolil ocitovat, opatří záběry s řečnícím Zemanem alibistickým titulkem: Když se hodně lže, musí se pro vytvoření věrohodnosti občas říct i pravda (parafrázuji, nepamatuji si ten koment přesně). Vidíte toho zpoceného hlasatele tvůrčí svobody, jak se třese, aby nebyl nařčen, že si nedostatečně kopnul do Zemana?


Dílo se tak stává de facto vlajkovou lodí pražské kavárny – bez ohledu na to, že Vachek se od ní v řadě názorů liší a bez ohledu na to, že on svůj film dával dohromady zřejmě s jiným záměrem. Podobně zesměšňovaní - i když v daleko menší míře a vždy s určitým „taktem“ (zase ta Vachkova předposranost) jsou totiž ve filmu i další politici Dubčekem počínaje, občas i Havel. V pozadí je několikrát opakovaná Vachkova úvaha o mocenském boji jakožto hlavním hybateli dějin amerických, českých i katedrálních (míněna jeho katedra na FAMU), v němž se všichni aktéři dříve nebo později stávají buď sviněmi nebo loutkami. Šumovost filmu měla tedy asi původně oslabovat pietní vyznění historických okamžiků v nabízených ukázkách dokumentů a sjednocovat prostředí do zařazení všech aktérů do jedné zmanipulované roviny prokazující Vachkovu výchozí tézi. Zároveň šumovost měla možná v divákovi vyvolávat odpor a distanci, která by jej dovedla - podle slov, která pronesl živě před promítáním - k zaujetí jeho vlastního stanoviska. Na dotažení tohoto záměru však již režisér zjevně neměl odvahu a nakonec se zařídil podle Orwellovy farmy zvířat – když vypíchnul, že mezi těmi komiky v politice jsou si někteří rovnější…


Žánrové označení „filmový román“, k němuž se snímek hlásí, naznačuje, že autorův záměr asi byl, aby všechny vybrané esence filmu i vsypané smetí se podřídily nějaké jednotící myšlence, která překlene rozpory a vnese do díla jednotící řád – což se tady jaksi, ehm, nepodařilo… Horizontem, k němuž autor svým filmem cílil, byla propagace přímé demokracie a ve filmu rozmrzele konstatuje, že už ho v tom předběhli Okamurovci (nejsou sami – největším propagátorem je už od začátku 90. let Petr Cibulka). V internetových sociálních sítích pak spatřuje nástroj, který té přímé demokracie má šanci dosáhnout (o tom spíše než ve filmu se lze dozvědět v doprovodných textech – viz zde). Z takového postoje čiší přímo nadšení, že zřejmě během svého putování na Facebooku a na Twitteru nenarazil na ty podivné otrapy s jinými názory… Samozřejmě ani narazit nemohl, pokud tam nevystrčil nos ze své sociální bubliny... Ano, kdyby se k volbám pouštěli jen lidé, se kterými si přizvukujeme na Facebooku, jak by ten svět byl najednou krásný… To jsou asi vnitřní pocity, které Vachka vedou k jeho úvahám o zanikání parlamentní demokracie…


Co je na celém tomhle díle nejtragikomičtější, je Vachkovo přesvědčení, že při posuzování politiků a jejich místa v tom zběsilém politickém boji vychází z faktů, které s rozšafností sobě vlastní vykládá, třídí a interpretuje. S fakty však samozřejmě nepracuje, protože vychází povětšinou jen z informací, k nimž došel četbou sdělovacích prostředků… Pracuje tudíž „jen“ s mediálním obrazem dotyčných politiků, jejich klady a slabiny vidí jen tam, kde je viděly nejhlasitější komentáře a společně s celou veřejností se na několika místech nechává manipulovat až ke konspirativním teoriím. O vlastním mechanismu moci neví nic a jen tak „filosoficky“ po něm šmátrá (není náhodou, že celým filmem se plouží další

nepostradatelná rekvizita podobných dokumentů, filosof Petříček).


Hlavní nevýhodou tohoto díla jako celku je jeho totální nepoužitelnost. Myslím, že kromě té stovky lidí z okruhu filmařů a Vachkova fan clubu, kteří se na dílo dívali při premiéře v Městské knihovně, jde o útvar fakticky nepřenositelný; není možné je poslat k širšímu okruhu českých diváků – a už vůbec ne do zahraničí (z tohoto důvodu ty inovačně vyvedené anglické titulky byly zbytečnou investicí). Bez důvěrné znalosti kontextů o českém politickém vývoji, o českém kulturním dění a o intrikách na FAMU se v něm totiž každý další divák utopí a ztratí. Pokud se něco podstatného nestalo ještě v té poslední hodině díla, kterou už jsem neviděl, půjde ten film v podstatě po pár promítáních do sejfu – a tentokrát to ani nikdo nebude muset nařizovat… Tedy jakýsi l´artpourl´artismus – proč vlastně ne, když to nemusím platit…





Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Scénář a režie Karel Vachek. Česká republika 2019, 335 minut.

36 views3 comments

©2019 by kostlánoviny. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now