©2019 by kostlánoviny. Proudly created with Wix.com

výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

 
výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

Contact

 
 
 
  • kostlánoviny

Jsem jeden z Vandalů ničících říši...

Updated: Nov 16, 2019

Je předvečer slavného sametového výročí a všichni vzpomínají, jací jsme byli tehdy gerojové. Rád bych zde proto radši publikoval něco dobově autentického, ale deník jsem si v těch dnech před třiceti lety psal opravdu jen sporadicky, protože mou kronikou doby tehdy byly básničky – v těch jsem si zachycoval své tehdejší pocity a vlastně i formuloval své postoje. Něco málo špatné „předměstské“ poézie není od historika asi ten správný vklad do diskuse, ale nic jiného jaksi právě po ruce nemám…



Ten první text vznikl už na sklonku roku 1988, v době, kdy byla opozici povolena první demonstrace na Škroupově náměstí. Ve vzduchu visela změna a každý ji cítil, ale každý trošku jinak. Bavíval jsem tehdy kamarády, že jsem psal parodické častušky na tehdejší české perestrojkové hrdiny, jak nám celí opocení z toho, co řekli, předváděli svou statečnost při tepání „některých dílčích nedostatků naší rozvinuté socialistické společnosti". Znělo to obvykle asi nějak takhle: „Už to vědí v každé díře, verbuje se na rytíře, umění je dneska tepat, aby přitom člověk nepad. Nic se neboj, jde to lehce, pěkně za nás lámat dřevce, prodej mámu, zraď i tátu, kup si dřevce z laminátu...". Tahle básnička měla být vlastně původně taky jen parodie (proto jsem si tam dovolil ten rým „vadějí"), ale pak mi nečekaně nějak ztěžkla...



JSEM JEDEN Z VANDALŮ


Dneska můj skvělý vzhled je jenom skořápka Mé srdce neklidné je jako kocábka Vzpurně se kolébá na moři nadějí Krutě to sečte těm kteří mu vadějí


Jen stěží odhadnu rozsah a výši Ve vzduchu cítím zítřejší skandály Jsem jeden z Vandalů ničících říši Jsem taky říše ničená Vandaly


Přesný jak hodiny A přitom dobrodruh Býval jsem šetrný Ale mám u vás dluh Můj rozum k pravdě těžce se dobývá Něco mně schází Něco mi přebývá


Jsem jeden z Vandalů ničících říši Jsem taky říše ničená Vandaly Zatímco tuhletu moudrost si píši mám hlavu nahoře a dole sandály


Co ve mně nežilo sotva mě přežije Sedím si za stolem Počítám prémie Mám hlavu nahoře Sako a kravatu Jsem mzdový účetní Chystám vám výplatu


Jen stěží odhadnu rozsah a výši Ve vzduchu cítím zítřejší skandály Jsem jeden z vandalů bořících říši Jsem taky říše ničená Vandaly



Druhá z těch básniček je přímým ohlasem „palachiády", oněch slavných událostí z ledna 1989, tak jak jsme ji prožívali my, obyvatelé centra, co bydlíme v uličkách kolem Václaváku. I kdybychom tehdy moc chtěli, nemohlo se nám prostě podařit nezapojit se do tehdejších akcí, protože nám stačilo pouze vyjít z domu. Vzpomínám si, že jsem v jednom z těch dní volal do historického ústavu svému šéfovi, že nemůžu přijít na schůzi, protože moje ulice je z obou stran uzavřená policejními kordóny. „Tak zajdi za jedním z těch soudruhů od bezpečnosti a vysvětli mu situaci, on tě jistě rád pustí," řekl mi tehdy můj šéf. A mně nezbývalo než mu odpovědět: „Pepíku, ty to vidíš jak Hurvínek válku. Ti chlapi mají na hlavě přilby a plexisklové štíty a jediné, co je z nich vidět, je pendrek. A s pendrekem já nevyjednávám." Ale i se zasahujícím orgánem byla nakonec šance se seznámit a já nesl jako historickou křivdu, že se tak stalo zrovna ve chvíli, když jsem se domů vracel nikoli jako demonstrant, ale z nákupu. Tak o tom je tahle balada...


BALADA VILLONSKÁ O ČINECH TRESTNÝCH


Ve starých dobách když se kradlo tak každý věděl že má hřích a kdyby světlo na něj padlo tak že ho brzo přejde smích Dnes je spíš hříchem sem tam nebrat a varovat se skopičin Zatímco já když vyjdu ze vrat spáchal jsem asi trestný čin


Činit lze smilstvo bez potíže aniž by někdo řekl Fuj Václave svatý České kníže za hříchy naše oroduj Chodívám denně přes náměstí kde socha Tvá ční do výšin Tím že jsem dnes tam dostal pěstí spáchal jsem asi trestný čin


Když do psa kopou Cení zuby a štěká nahlas Ať svět ví Když na opici je kdo hrubý vřeští a skáče do větví Člověk je nad tím Kázní slepou zbavil se psot a opičin Když jenom ceknu že mě tepou spáchal jsem asi trestný čin


Tak nechte výrok soudu zaskvět vždyť ortel není bez příčin Tím že jsem vůbec přišel na svět spáchal jsem asi trestný čin




No a nakonec listopad 1989, už po událostech na Národní třídě. 17. listopadu se z mého bytu stalo obvaziště, protože každý z kamarádů, který byl zmlácený, na mě zazvonil, když se mu podařilo projít policejním kordonem do Mikulandské, takže nás asi osm sedělo u mě v pokoji, pili jsme čaj a na mém předpotopním přijímači chytali Svobodnou Evropu. Ráno poté jsem chodil po místech, kde se to stalo, rovnal si myšlenky a dělal dost radikální škrty a úpravy do strojopisu téhle básničky. Ještě jsem netušil, že v pondělí budeme v ústavu smolit protestní petici, ve středu vyhlásím stávkový výbor, ve čtvrtek dostanu od ředitele výpověď a za čtrnáct dní naopak já sesadím ředitele. Ještě jsem netušil, že se budou před mými zraky lámat během těch pár dnů charaktery: lidé, od nichž bych to nikdy nečekal, že řeknou najednou: „Už toho bylo dost", a jiní, kteří byli protikomunistickými aktivisty vždy v hospodě po čtvrtém pivu, se strachy stáhnou do pozadí... Ale já jsem si svůj problém tehdy v tu sobotu vyřešil jednou pro vždy touhle básničkou...



BALADA O NESPLNĚNÉM DĚTSKÉM PŘÁNÍ


Už jako dítě člověk snová svou cestu z které nechce zpátky Být inženýr či Casanova? Já jsem si vybral křičet slova... Život je krátký


Křičel jsem slova plná krásy Ta slova jež čas neukrátí Až jeden strýček (pročpak asi?) uzmul mi tyhle zlaté časy Sotvakdy vrátí


Život je synku divný tanec Vyřčené slovo jak vzít zpátky? Jednou ho řekneš a jsi psanec Copak ti schází? Tumáš žvanec Život je krátký


Marně jsem reptal jako sýček že se tím moje práva krátí V nerovném boji vyhrál strýček Zamkl mi ústa a vzal klíček Sotvakdy vrátí


Beze slov prý se žije skvěle Pokud se nezadrhnou drátky Mlčky lze vzývat zlaté tele a večer rovnou do postele Život je krátký


Pravdu má strýček i se mýlí když mlčením chce spoutat slova I nevyřčena každou chvíli ta slova míří k svému cíli Bubnují znova


Život je strýčku divný tanec Slova se k ústům derou zpátky a za ta léta jich je ranec Stojím tu jako rozervanec Život je krátký


A málo platná je mi uzda když uvnitř začnou bouřit slova I když mi na rtech kůže srůstá tam kde jsem kdysi míval ústa Bubnují znova


Příspěvek byl původně publikován na blogu kostlan.blog.respekt.cz 16. listopadu 2009.



This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now