©2019 by kostlánoviny. Proudly created with Wix.com

výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

 
výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

Contact

 
 
 
  • kostlánoviny

Jan Palach, média a „fake news“

Updated: Feb 8, 2019


Pokud někdo někdy bude hledat největší z „fake news“, které pohnuly českými dějinami, tak vítězství pravděpodobně nepřipadne slavnému „pozitivnímu fejku“ Petra Uhla o mrtvém studentovi na Národní třídě 17. listopadu 1989, ale Janu Palachovi. Nemyslím teď pomlouvačnou kampaň otce Kamily Moučkové o „studeném ohni“, ale zprávu, kterou Palach sám rozšířil ve svých dopisech na rozloučenou, totiž že on sám je „Pochodeň č. 1“, za kterou přijdou další: „Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit… Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů /…/, vzplanou další pochodně.“


Existovala nějaká skupina, která byla takto s Palachem domluvena? To byla otázka, kterou po jeho smrti řešila nejen Veřejná bezpečnost, ale i velké množství novinářů, akademických funkcionářů a reprezentantů veřejného života (vzpomeňme aspoň na aktivity šachového velmistra Luďka Pachmana). Nikdo další z této skupiny však nikdy po Palachově smrti nevystoupil ani v rámci výše načrtnutého scénáře, ani jinak, a veškerá další pátrání se ukázala jako marná.

Samozřejmě – pokud čteme některé dokumenty z oné doby, tak cosi jako indicie nasvědčující její možné existenci sem a tam problesknou. Jedna ze svědkyň, která jela v době Palachova činu kolem tramvají, uvedla, že zpozorovala „skupinu mladých lidí, podle jejího šlo o studenty, kteří byli rozestoupeni tak, že jim viděla do obličeje. Od planoucího ohně měli být vzdáleni 2 – 3 m. Byli staří kolem 20 let, oblečeni v tmavších šatech, nic neměli na hlavách. Mohlo jich být 15 – 20. Stáli nehybně a nic nedělali.“ Dvacet minut po jeho smrti měli podle jiného svědka dva mladíci na rampě Národního muzea vyrobit na dva papíry formátu A4 tuší nápis „Zde se upálil dvacetitiletý student“ a umístit jej hned poté na místo vzplanutí (nápis byl Veřejnou bezpečností zajištěn). i zde se nabízí otázka. pokud šlo o náhodné pozorovatele - odkud znali Palachův věk a profesi?


Jenomže z podobných mlhavých náznaků ani ten nejlepší investigativec prostě bič neuplete… Existenci jakékoli takovéto s Palachem domluvené skupiny se nepodařilo odhalit ani vyšetřovatelům za normalizace, ani historikům po pádu komunistického režimu, takže se dnes přijímá vcelku všeobecně, že si její existenci Palach se vší pravděpodobností prostě a jednoduše vymyslel. Ponecháme-li stranou neprokázanou možnost, že byl tehdy v takovém psychickém stavu, že sám uvěřil vlastnímu bludu, zbývá nám již jen jeden výklad, proč tak učinil: tuto zprávu konstruoval Palach úmyslně lživě, aby tím podtrhnul význam svého činu a umocnil jeho dopad na tehdejší československou společnost.

A tento jeho mediálně dobře promyšlený fígl mu vyšel – byla to především obava z jeho možných následovníků, která zabránila tomu, aby byl jeho čin tehdy ze strany tisku a komunistických orgánů interpretován jako akce vyšinutého jedince… Ukazuje nám to Palacha při přípravě jeho činu nejen jako budoucí dobrovolnou oběť, ale zároveň i jakožto chladně a racionálně uvažujícího mediálního analytika, který byl dobře obeznámen s různými praktikami vhodnými pro manipulaci tehdejším veřejným míněním…

Média ke svému činu Palach nutně potřeboval a fakt, že v období Pražského jara i v prvních měsících po srpnové invazi československá (nebo alespoň pražská) média fungovala stále ještě autonomně a hodně nezávisle na politické moci, představoval v jeho rozhodování pravděpodobně podmínku „sine qua non“. Kdyby nebyla šance, že se jeho čin okamžitě stane mediální událostí, nikdy by k němu asi nepřikročil: jak rozhýbávat svědomí národa, když se o tom nikdo nedoví…

O pět let dříve nebo o pět let později byl jeho čin nemyslitelný - prostě proto, že zgaljchšaltovaná média by zprávu o jeho smrti buď vůbec nepřinesla, anebo upravila do podoby, jaká by se hodila těm, proti kterým Palach svým činem protestoval. Svým způsobem spadá tak Palachův čin do oné kategorie, kterou obvykle označujeme jako demonstrační sebevražda - jde o čin, v němž pro sebevraha případná bezvýchodnost dalšího pokračování jeho osobního života za nezměněných podmínek jakožto motiv ustupuje do pozadí, aby se do popředí dostal motiv komunikace: dotyčnému jde především o sdělení, zprávu, výzvu nebo poselství určené užšímu nebo širšímu okruhu osob kolem něj - partnerovi, rodině nebo třeba - jako v Palachově případě - národu...


Mediální úspěšnost však automaticky neznamená politickou úspěšnost; tenhle moment Palach hrubě nedocenil. Hlavní cíl jeho mise (výraznější eliminace sovětského vlivu na českou posrpnovou politickou scénu) zůstal i po jeho činu nenaplněn, protože Palach – stejně jako desetitisíce jeho vrstevníků – příliš podlehl dobovému okouzlení médii v době jejich bouřlivé expanze po zrušení cenzury v průběhu roku 1968, kdy publicisté a novináři diktovali politikům. Situace v zemi však už na začátku roku 1969 dospěla do stadia, kdy politická moc nadále nehodlala (a to nejen s ohledem na sovětské hlavně za zády) tolerovat rozpínavost médií a nepřejímala už z jejich strany navrhované vzorce jednání jakožto inspirativní a nosné; ba naopak – chystala se je opět dostat pod svůj diktát.


A s přemýšlením, proč Palach spojil svůj čin s něčím, co bychom dnes neváhali označit jako „fake news“, můžeme jít i ještě trošku dál: Palach totiž možná trochu kalkuloval i s tím, že sice žádná dopředu domluvená skupina jeho následovníků neexistuje, ale medializace jeho oběti povede k jejímu zpětnému vytvoření, protože v emociálně pohnuté době se najdou stejně citlivé duše, které na jeho myšlenku zápalného sebeobětování navážou... Pokud tomu tak bylo, zase by nám to ukazovalo na Palacha jakožto na racionálního kalkulátora na poli iracionálního jednání, který si byl velmi dobře vědom možností mediálního šíření informací…

Pokračovatelé se opravdu objevili, a nebylo jich málo – v průběhu nejbližších měsíců snad až několik desítek osob. Vstupovali však již do politicky i mediálně odlišného prostředí, v němž jejich činy byly – na rozdíl od samotného Palacha – interpretovány daleko více ve vztahu k jiným determinantám jejich možných motivací. Jejich pupeční šňůra vedoucí k Palachovi jakožto inspirátorovi tak byla účelově oslabována. I dnes je historici kádrují z hlediska údajné čistoty jejich politických ideálů jako „skutečné“ pokračovatele, alkoholiky, zkrachovalé existence nebo maniodepresivní paranoiky...


Osobně mi vždycky poněkud zatrne, když se ve snaze vyrobit z něj dalšího národního světce na Palachův příběh nabalují mesianisticky mýtotvorné interpretace a mluví se o něm třeba jako o „bojovníkovi za pravdu“… Ne, to opravdu nebyl, když hodlal zjevnou lež využít funkčně k prosazení své věci… Byl to prostě člověk, který chtěl za každou cenu zvrátit neblahý vývoj, a to i za cenu vlastní oběti, ale uvažoval přitom v kategoriích „účinné/neúčinné“, nikoli v kategoriích „pravda/lež“… A pokud se někdy do budoucna prokáže existence nějaké skupiny pochodní, která byla s Palachem opravdu předem domluvená na scénáři postupného zapalování, ale po jeho smrti od tohoto plánu upustila, rád se zpětně mrtvému Janovi za tuto úvahu omluvím...

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now