výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

 
výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

Contact

 
 
 
  • kostlánoviny

Jaký to v schránce jas, to as píše Kouťas


13. dubna tomu bude už 15 let, co nás nečekaně opustil Pavel Koutecký, a já bych vlastně měl při této příležitosti uronit za dávného kamaráda nějakou tu slzu a napsat pár slov, co pro nás znamenal. Protože jsem však před lety nečekaně našel při jednom ze zoufalých pokusů udělat si ve věcech kolem sebe pořádek několik jeho starých dopisů, jsem pro tentokrát osvobozen od hledání slov, která obvykle znamenají něco jiného, než znamenají, a mohu dát slovo přímo samotnému Pavlovi, ať nám o sobě něco řekne sám...


Ty dopisy vznikaly v době, kdy se Pavel ocitl na rok jako absolvent FAMU ve výkonu vojenské služby v posádce sídlící v Jindřichově Hradci, tedy v roce 1983; jako intelektuál a individualista vojenské poměry těžko snášel a bylo nás myslím víc, kteří se snažili čilou korespondencí a občasnými návštěvami udržovat jeho (mentální) spojení s „normálním“ světem… Nejhůře Pavel tehdy prožíval první týdny vojny, později si pak už dokázal vytvořit přijatelnější pozici jako ošetřovatel na marodce, odkud se dalo dokonce občas i vyjíždět na vzdálenou kótu jako zdravotnický dohled ke střelbám, což byla docela milá zašívárna na kraji Vysočiny…

Jednu dobu se vymanil z vojenského drilu jako pacient kožního oddělení tamní nemocnice (jeho životopisce ujišťuji, že nešlo o nic nakažlivého) a jeho tamním azylem se stalo soukromé surrealistické muzeum pana Holuba, které sídlilo ve stráni pod hradem. Velký ctitel českého surrealismu kdykoli rád na požádání předvedl skvělé poklady, které tu choval, a Pavel měl u něho schováno civilní oblečení, aby se mohl alespoň během večerních vycházek zbavit zeleného sukna a cítit se jako člověk.

Těch dopisů asi musely být desítky, jak si tak na tu dobu vzpomínám, ale dochovalo se jich opravdu jen pár. Navazovali jsme v nich na naše dřívější diskuse, které jsme vedli, když jsme jednoho dne poněkud s údivem zjistili, že se oba – Pavel jako dokumentarista, a já jako historik – vlastně tak trochu snažíme o totéž, totiž o (re)konstrukci určitého výseku proběhnuvších dějů, v níž by se jako v kostce zračilo, co jsme pro danou dobu (pro Pavla to byla naše „tehdejší“ současnost, já se tehdy brouzdal někde v 15. a 16. století) považovali za důležité. Pavel byl tehdy velkým zastáncem tak zvané teorie image, které věnoval i svou psanou diplomku (část z ní pak dokonce vyšla i v nějakých skriptech) a já si tehdy právě pod jeho vlivem uvědomoval, jak velkou moc mají dobře zvolené estetické postupy nejen pro závěrečné historikovo „podání“ předkládané čtenáři, ale i pro jeho vlastní vnitřní interpretaci; protože jsem byl v oné době propadlý hospodářským dějinám, Pavel zase užasle zíral na mé grafy a schematické pavouky, které jsem si tehdy soukal z pozdně středověkých urbářů, protože byl do té doby byl přesvědčen, že jestli se některé disciplíně plně podařilo vyhnout se exaktnosti, tak je to právě historie…


Ale ty dopisy byly i o lecčems jiném, tak raději dejme slovo přímo jim, či přesněji řečeno úryvkům z nich. Takže napřed z prvních dopisů…

Včera jsem dostal první /dopis zvenčí/, což mi silně helflo, neboť jsem právě byl silně znechucen sérií „pojebů“ (od slova jebat, oblíbený typ činnosti první skupiny, kterým se dá zabránit snaze druhé skupiny nic nedělat, je to svým způsobem protiváha zašívání se). Byla to má první série, a byla zahájena ve tři hodiny v noci, kdy mě vzbudili, abych přebral zbraně a největší zdejší blb mi za cosi hrozil tři roky Sabinova. Pak se mi v rámci pokračování noci zdálo o fešácké vojenské base, kde u bachaře bylo možno si objednat citrokolu (místní droga – velmi návykové – zdá se, že udržuje naši armádu v bdělosti a ostražitosti, ale dávky se musí stále zvyšovat) a on ji roznášel mezi vězni… Byl to první sen, který se mi zdál o vojně, před tím mně podvědomí na noc připravovalo lahůdky z civilního života, včetně jedné cesty na měsíc – vliv Mailera.

Prostě mi vzali jednu z možností úniku před O. N. (obrovskou nudou). Jinak jsem se dneska dopoledne opeckovával, neboť jsem byl povýšen – nikoliv za své zásluhy, ale za jedničku z umělého dýchání na vojenské katedře – mám právo na tři pecky a oni se mi snažili dvě upřít. Z opeckování vyplývá hodina pobytu na svobodě po večerce a o 60 Kč vyšší životní úroveň. Tím však, jak se zdá, moje vojenská kariéra končí – což je taky dobře. /…/ Dobrá metoda je se na něco v budoucnu netěšit – na službu, na cvičení, cokoliv. Pak se to daleko rychleji přibližuje a metodou postupných cílů lze dospět až na konec vojny, po kterém – probůh – se budu muset pustit do toho riskantního a odpovědného podniku – natáčení o litografu. Jedině mám obavu, aby se tímto způsobem člověk nestal chronickým „neprožívačem“, kterého život míjí.

Vidím, že se stěhuješ přímo doprostřed víru velkoměsta. Každý stěhování je tak trochu životní katastrofa – pokud člověk nemá tři košile,dvě saka a dva hrnce – ale zase se při něm ze spodních fosilních vrstvách bytu objeví neznámé či ztracené poklady. A ovšem naopak se v rámci rychlého balení a liknavého vybalování – na které už nezbydou síly – řada nezbytných věcí zašantroší. /…/ Jinak si nezoufej, že opustíš kraj svého mládí, všichni velcí mužové tak učinili, aby se pak mohly psát sentimentální cancy do čítanek o Návratech, Vzpomínkách a Stesku. O Bubenči se bude sice těžko psát jako o čarokrásném kraji, ale to nevadí.


A pár úryvků z dopisů z nemocnice…

Čtu si teď Boží muka od Čapka a s hrůzou zjišťuji, že nejsem s to sledovat jeho způsob uvažování. Většinou. Ale možná, že je to jistým podrážděním. Občas mám pocit, že ve mně bojuje extrovertní s introvertním, anebo alespoň odstředivé a dostředivé síly – povrchnost a exhibicionismus a smyslovost s uzavřeností, „hloubavostí“ a senzibilitou. Zvlášť v těchto extrémních podmínkách se mi zdá, že vítězství toho či onoho pólu je daná asi fyziologicky a souvisí velmi jednoduše se sexuální nabitostí (tedy nijak freudovsky). Proto jsem asi byl do puberty uzavřené, hloubavé, asociální dítko. Proto se asi po intelektuálním hovoru těžko „šaltuje“ na sex (pokud je ten hovor míněn vážně a nejen jako metoda dobývání).

V nemocnici, jak známo, lze poměrně snadno proniknout aspoň částečně do druhých lidí. Pacienti se nudí, a tak se mluví. Jsou v jakési extrémní situaci odhaleni na veřejnosti v „negližé“, se svými fyzickými trápeními, a tak nemají tolik zábran odhalit i část svého nitra. A najednou je tu někdo, kdo celé hodiny leží a mlčí (a nedá se vyprovokovat žádným tématem, maximálně se usměje) nebo sedí na lavičce, sedí a kouká před sebe. Zvláštní. Tajemství sfingy. Pokud ovšem sfinga střeží nějaké tajemství. Hrozně by mne zajímalo,co se mu přemílá celé hodiny za tím inteligentně vyhlížejícím obličejem. Přemýšlí? (Já tady vážně přemýšlím maximálně 20 minut, pak to začíná být propastné a já se „zachraňuji“ skokem na povrch. Většina lidí, zdá se, nepřemýšlí o ničem – aby nemuseli, strukturují si čas rytmy Interprogamu, skládáním postupek v žolíku, kecáním o ničem, kouřením a čtením „senzací“ v časopisech – s vyjímkou kouření se všeho účastním).

Ale možná, že je to jen všechno klam, že se v té hlavě neodehrává vůbec nic, že je tam prázdno tak dokonalé, že si ani nepřeje být čímkoli zaplněno. Dokud člověk mlčí, můžeme si do něho projektovat vzrušeni ty nejčistší představy o duchovní síle. Doufejme tedy, že nepromluví – tajemství jsou krásná, právě proto je krásné umění. Je plné tajemství temných koutů, které ozařujeme vlastními představami rezonujícími s naším osudem a pocity. A toto „ozařování“ nás emotivně vzrušuje, ne dílo samo.

Dneska tu byli Ondřej H. a Pavel R. a jiní a zdají se mi nějací posmutnělí, že se nic neděje. Únava, bezperspektivnost. No, mám se na co těšit, za pár dní to bude půlrok.


A jeden dopis jakoby okem kamery…


Fig. 1. Dopoledne – smutný konec vášnivého jedlíka jablek




Fig. 2. Každý den od 11.00 do 12.00 souboj rock kontra dechovka. Iglovanka a další nás opět porazily!




Fig. 3. Ubíhání času – odpoledne







Fig. 4. Trpké rozjímání – podvečer




Večer a noc





A něco z pozdějších dopisů…

Opaluji se na střelnici a konečně jsem měl dost klidu na to, abych dešifroval (až na pár slov) Tvůj dopis /…/ To jsou věci o O´Neilovi – já z něho znám akorát to představení v Činoherním klubu, na které stále vzpomínám jako na vyplnění toho, co divadlo má být (a co nedokážu úplně vyjádřit slovy). Byla to pro mne (diváka) zvláštní životní situace – spoluprožil jsem si dramatické trvání postupného sesunu. Přišel jsem do divadla v mizerný náladě z drobných průserů před začátkem natáčení filmu o dětech (který tak silně pronásledovala smůla, až jsem polevil, a tak se bohužel moc nepovedl) a ony velké životní průsery rodiny O´Neilů na mne působily jako drastická očistná lázeň. Ale asi na tom má velkou zásluhu režisér a herci. V paměti mi též utkvěla žárovka – lampa visící nad jevištěm. Symbol, který se pak (nevím už díky komu) objevuje v Paňácích a vycpaňácích – ve filmu i na scéně.

Čtu teď „Na cestě“ od Kerouaka, ale čte se mi to blbě, bojím se vžít do té free atmosféry, neboť mi leccos připomíná z minulosti. Vlastně jsem před pár lety chtěl psát podobně (zdánlivě všechny „fantastický zážitky“, co den dal) – kdybych se rozhodl psát. Ale já se nerozhodl. Jaké štěstí, byl bych nevědomky špatným epigonem. Jinak to moc povzbudivé není, neboť to nejen oslavuje, ale současně zpochybňuje, ten maximálně svobodnej a nezávislej život – ten, který tu člověku chybí. Nač se pak těšit?

Já jsem vypadl sem na střelnici – tuším, že už je to začátek „mé“ Vysočiny: hrozně mě to láká jít na čundr, ztrácet cestu, bloudit, zapadat do bažin a potoků, navštěvovat vesnické hospody a jít někam za horizont… Tak se aspoň tisknu celým tělem k zeměkouli, přitlačován slunečními paprsky z vesmíru, a nade mnou burácí šílený vítr. Dopoledne tu pohodu kazily dunivé výstřely, které mne vytrhávaly ze sérií mikrosnů, v nichž se skutečnost zdejší přírody prolínala s absurditou a fantasknem. Teď už romantiku kazí plechové cedule rozseté podél cest s nápisy o „vědě všech věd“ a jejích „šamanech“.

A poslední návrat: ke dvěma protilehlým typům osobnosti. Říkám si, že bych měl pomýšlet na dokument, který by neukázal jen úletáře fascinované nějakou konstruktivní činností, ale i jejich „antitezi“, lidi fascinované tkvěním, prožíváním bytí jen tak. Ale jak to udělat, aby to někdo chtěl (tedy zaplatil natáčení).

Ještě jednou díky za dopisy s nenormativně normálním viděním jen částečně normovaného „normálního“ světa i jeho nenormálních projevů.

Tvůj

„sůdruh čatár“ Pavel K.

Příspěvek byl původně publikován 13. dubna 2008 na blogu kostlan.blog.respekt.cz.

12 views0 comments

Recent Posts

See All