výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

 
výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

Contact

 
 
 
  • kostlánoviny

Hlupáci, proberte se

Kult hanby (Vojtěch Hrabák, Václav Marhold, Jana Kozubková, režie Petr Uhlík): Hlupáci, proberte se. Divadlo X10 (DUP39), 5. března 2019 (premiéra říjen 2018).


Téměř by se chtělo říci „schovávaná na schodech“, kdyby ta slova nebyla v české poetické tradici otrávena empírem. Ale plně vystihují scénickou kreaci odehrávající se na vstupním schodišti do poničeného suterénního prostoru někdejšího Domu uměleckého průmyslu (co všechno už tu člověk zažil – sklad rezavějící oceli, podzemní antikvariát, fluorescenční komerci, a bůhvíco dalšího kdysi dávno). Schodiště je pokryto černým flórem (jenž musí býti v posledním dějství serván) a fetiši neuspořádanosti, nicméně po stranách nesmí chybět svíčičky, jakkoli toliko elektronické (jakožto symbol malého čecháčkovského do-každé-domácnosti-sekularizovaného sakrálníčka?). Diváci sedí na pár židličkách pod schody, takže vzhlížejí vzhůru.


Do tohoto prostoru vstupuje trojice aktérů (respektive dva + jedna, popř. dva + jeden) překvapivě dobrou recitací překvapivě vyzrálých veršů, což je doprovázeno až artistickými kreacemi na schodech většinou dynamicky napřažených proti divákovi – častou figurou je zejména rychlý sešup dolů po schodech vleže, při němž schody drncají do obratlů… Pohybově jsou to školení profíci (aspoň ti dva kluci, zatímco dívka je výborná hudebnice), byť místy sklouzávají do diletantského zápolení s oponou zamotanou pod nohy a dalšími optickými šumy – to jest povinná daň za intimitu představení a zdánlivou materiální odbývanost v provedení inscenace.


Naschvál se ztrácím v popisu formalit, abych se vyhnul mudrování, o čem ta poezie vlastně je. V reklamních prospektech se z ní totiž uvádí jen dost netypická ochutnávka: Přežíváme s útěchou oázy. V zemi vytoužené zeje. Prahneme. Hory smrti. Na živé mrskají drolené věty, na mrtvé už jen sutinu. Srdce už nebije samo sebe. Nikdo se nedívá. Koukám na pláň a dýchám čerstvý vzduch. Blíž jsou asi sami aktéři, když ji v jednom z rozhovorů charakterizují slovem Mrdáme! (Tsunami 04.) Je v těch verších hodně negace a deziluze, ale není chtěná. Je v ní hodně sebedestrukce, ale není hraná. Je v ní hodně sprosťáren, ale nejsou provokacemi, spíš jakoby denním chlebem…


Ano, je tam inspirace českým undergroundem (tahle parta hraje jiné představení z Magorových textů). Ale řeší situaci své generace. Ta výzva hlupákům, aby se probudili – to je samovýzva, pobídka sobě samým k intenzívnějšímu vidění věcí (myslím si já…).


Jestli je tahle generace o něco okradená ve srovnání s těmi předcházejícími, pak je to o významy, o tangenty, o směřovací strategie, nebo – chcete-li to říci postaru – o „ideály“. Odhodí-li se pak i klišé (a tahle parta na to má), zůstane už jen černá díra, do níž se lze propadnout (tak ostatně i představení končí). A ta je dobývána se zběsilou intenzitou, jejíž samoprovoz je podněcován nejen osobní zkušeností s pobídkovými drogami (jak to líčí jedna z epizod), ale zejména snahou úpěnlivým dobýváním čehosi navodit pocit, že je co dobývat.


Jsou to ale přece jen herci vlastních osudů, a tak nechávají místo katarzi. Myslím, že vlastní jádro výpovědi probíhalo ve chvíli, kdy jeden z aktérů (Vojtěch Hrabák) je zabalen do postranního baldachýnu jakožto do kornoutu, a připomíná tak Lotův solný sloup. Promlouvá jen jenom jeho hlas a samozřejmě spolu s ním i povědomí, že tady ten promlouvající osobně je, na tři metry od nás, jen na dosah ruky…


0 views

©2019 by kostlánoviny. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now