©2019 by kostlánoviny. Proudly created with Wix.com

výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

 
výstřižek.jpg

tohle jsou kostlánoviny

všechno v kostce

Contact

 
 
 
  • kostlánoviny

Bordel L’Amour

Jakub Čermák & kol.: Bordel L’Amour. Divadelní soubor Depresivní děti touží po penězích, Venuše ve Švehlovce 28. února 2019 (premiéra 20.dubna 2018).


Představení Depresivních děti se za léta jejich veřejného vystupování pohybují z hlediska komunikace s divákem (návštěvníkem) v podstatě stále sem a tam v trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří:

1. snaha o vrcholně aritificilní divadlo, jehož profesionalita je tvořena především dokonale zvládnutou dikcí a pohybovými kreacemi hlavních postav (scénické divadelní prostředky si přitom ponechávají půvab jednoduchosti a amatérismu);

2. chórové divadlo založené na sborovém vystupování velkého počtu herců většinou amatérského ražení (odtud i atmosféra kolem divadla s oním omamným zázemím spiklenecké akce, ale i jeho největší slabina spočívající ve scénách, kdy je členům chóru dovoleno mluvit a jednat individuálně na úrovni podřadného ochotnického souboru); a konečně

3) interakční performance, v němž vlastní divadelní náboj je zatlačen do pozadí snahou o bezprostřední kontakt (popř. až dialog) s jednotlivým návštěvníkem – soubor sám nyní pro tento typ akce používá termín „imerzivní divadlo“.


Do posledně jmenované skupiny patřily nejen někdejší „vystavovací“ akce v Dopravních podnicích a na dalších místech, ale např. i inscenace Dürenmattovy Návštěvy staré dámy, kdy diváci byli vyvezeni na neznámé místo za Prahou, aby se jim pak při imitaci sousedského života v malém německém městečku herci věnovali individuálně, v intimním vtahování do hry „z očí do očí“. Představení Bordel L’Amour přesně na tohle navazuje a nabízí individualizaci a zároveň kategorizaci sedmnácti možných individuálních erotických zážitků, které mohou návštěvníci během akce zažít. Ne samozřejmě všechny, ale jen některé – každý z cca patnácti návštěvníků každého představení má nárok na tři zážitkové kupóny, z nichž jeden si sám vybírá dle názvu. Řečeno slovy náborového letáku tohoto bordelu: „Sedm pokojů, sedm performerů, sedmnáct druhů lásky. Umělecký gang Depresivní děti touží po penězích otevírá dveře nevěstince, kde se neprodává sex, ale čistá láska. Naši zaměstnanci lásku k vám předstírají tak dokonale, až jí sami uvěří…“


Soudě podle těch tří prožitků, které byly přiděleny mně (jakožto generačně zjevně nepříslušnému návštěvníkovi, cca o 35 let nad průměrem) kouzlo takto pojatých intimních performancí skutečně funguje a vytváří jemně erotizující poetiku založenou na smysluplném vtažení do hry. Problém je v onom propojujícím tkanivu mezi jednotlivými intimními prožitky, protože ten tentokrát není představován promyšleným Dürenmattovým textem ani nějakým – jak bych očekával – dryáčnicky přehlušujícím kabaretem, ale něčím, co se blíží imitaci psychoterapeutické skupiny. Z ní jsou návštěvníci do intimních zón odváděni a zas do ní vraceni, a pokud v ní setrvávají, naslouchají edukačnímu výkladu „zkušeného“ a výrazně staršího (v mém případě neplatilo) terapeuta, který jim vykládá páté přes deváté všechny možné a nemožné pokud možno co nejkonvenčnější teorie o lásce a vztazích mezi lidmi, které mají jinak své přirozené místo zpravidla v mondénních ženských časopisech. V jeho výkladech i v těch všech omšelých testech, které dává anglicky hovořící lektor a průvodce večerem k vyplnění, cítím sám za sebe jako starý cynik až perverzní radost nad dominancí braku a nedůležitosti, s níž Depresáci taky občas kontrastně pracují… Ale na druhou stranu musím konstatovat, že někteří mileniálové, kteří byli se mnou ve skupině, vzali tuto autoritu, která je takto večerem nečekaně provázela, docela vážně a podrobovali se jí s pocitem, že i ona je obohacuje…


V závěrečné fázi představení nakonec došlo – snad až příliš odtrženě od atmosféry terapeutické skupiny anonymních alkoholiků v předcházející části večera – ke klasické divadelní performanci, k níž bylo využito – konečně! – i pódiové rampy, která ve Švehlovce zbyla po někdejším kině (vždycky trpím tím až obsedantně nenápaditým arénovým charakterem zdejších inscenací). Jen náznakově slibovalo toto předvedení tří příběhů (údajně Dvořákova Rusalka, příběh o „delfínovi“ ve vaně a Ovidiovi Filemon a Baucis) snahu Depresáků o nějakou novou syntézu divadelní řeči skupinově pohybovými a více méně mimoverbálními prostředky, s variacemi na téma pokořené, smířené, divoké i agresivní erotiky… Tak uvidíme časem, jestli se tu nastoupila nová cesta…


13 views
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now